Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona10/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   ...   22

Domaszów



Hostia na krzyżu w Domaszowie Dolnym

W kościele w Domaszowie Dolnym na bocznym ołtarzu po prawej stronie znajduje się krzyż z gruszkowego drewna. Na odwrotnej stronie krzyża znajduje się rzeźba hostii. O krzyżu i hostii opowiada nam taka legenda:

Kiedyś przyjechał do rodzinnej wioski żołnierz na przepustce. Miejscowi dowcipnisie nagadali mu, że będzie bogaty, jeżeli będzie przy sobie stale nosił święconą hostię. Poszedł więc do komunii, pozwolił, żeby hostia wpadła do modlitewnika, i żeby stać się bogatym, nosił ją cały czas przy sobie. Niestety bogactwo nie nadchodziło, więc stracił cierpliwość. W ciemną noc wyszedł na pole i przeklinając przyszpilił hostię do gruszki. Nagle otoczyło go morze płomieni. Zrobiło się widno jak w dzień i opanował go strach. Cały się trząsł ze strachu i ponieważ chciał odczynić zbeszczeszczenie hostii, zdjął ją z drzewa i zjadł ją. Nie było to łatwe, bo zrobiła się twarda jak kora drzewa.

Gdy wrócił do domu, ciężko zachorował, poszedł więc do proboszcza, żeby się ze straszliwego bluźnierstwa wyspowiadać. Proboszcz mu powiedział, że grzech może odkupić tylko wtedy, gdy da sobie uciąć rękę, która trzymała hostię. Lecz to też nie pomogło. Żołnierz wkrótce zmarł. Na pamiątkę tego wydarzenia z drewna owej gruszki wyrzeźbiono krzyż na bocznym ołtarzu. Być może dusza grzesznika zaznała potem ulgi.


Opr. Sotiris Joanidis, tłumaczenie: Centrum Języków Obcych „HIT”

Nysa

pochody duchů v Nyse

Mnoho obyvatel Nysy má do dnešního dne před očima hrůzu, kterou přinesla v roce 1997 povodeň. Podivnou shodou, nebo spíše zázrakem, se její následky vyhnuly nyské katedrále. Někdy uvažuji, zda to nebyl další zásah jejího patrona - svatého Jakuba. Bohužel v roce 1938 na ni asi zapomněl, neboť tehdejší hrozná povodeň, která se převalila městem, v ní nadělala obrovskou spoušť. Když voda klesla, začala se podlaha v katedrále na mnoha místech propadat. Archeologické práce, které byly tehdy provedeny, odkryly mnoho starých hrobů a zbytky první románské stavby posvěcené biskupem Jaroslavem v roce 1198. Kosti z těchto hrobů byly shromážděny a uloženy v kryptě v blízkosti oltáře. Během těchto prací byla také nalezena hrobka, v níž byla pochována mladá dívka oblečená do svatebních šatů, která, jak uváděli svědci, vypadala, jako by právě zemřela. Tento senzační objev vzbudil mnoho emocí, protože o něm neexistovaly žádné písemné zmínky. Nebo je to doklad odkazu zachovaného v překrásné legendě o pochodu smrti zmiňovaném v názvu?

Před dávnými časy došlo na nyské radnici k obrovské tragédii. Purkmistrovi zemřela manželka a zanechala po sobě malou, nedávno narozenou dcerku Emmu. Starosta si s ní nevěděl rady, a proto ji poslal ke své mladší sestře, která bydlela daleko, až kdesi u Rýna. Tam vyrostla v krásnou pannu s velkýma modrýma očima, do nichž se zamiloval mladý malíř Wido. Emma mu lásku tajně opětovala a kradmo Widovi posílala žertovné pohledy. Bohužel nastal čas k návratu do Nysy, na kterou Emma už úplně zapomněla. Widovi se po ní velmi stýskalo. Tak dlouhé odloučení nemohl snést, proto se za ní vypravil. Těžkosti pěšího putování snášel jen díky Emmě, jejíž podobu ukryl hluboko v srdci. Když dorazil ke krásným a vysokým horám ve Slezsku, chtěl si odpočinout v zájezdním hostinci. Během jídla k němu přisedl starší muž, jehož si zamilovaný malíř na první pohled oblíbil. Když si tak povídali, Wido se neznámému svěřil s cílem své cesty a vyjevil mu svou velkou lásku k Emmě. Příběh se jeho protějšku zalíbil natolik, že mu vyjádřil podporu a ochotu jít s ním, z čehož se Wido zaradoval. Starší muž se jmenoval Willibald a byl virtuózním hráčem na flétnu. Jednoho dne oba poutníci konečně dorazili do krásného města, kde se chtěl Wido sejít se svou milou. Oba muži se ubytovali ve skromném podkrovním pokojíku kousek od radnice. Willibald díky své krásné hře ihned získal popularitu v celém městě a nebylo svatby nebo jiné oslavy, kde by nehrál k tanci. Složil písničku k tanci, který nazval „tanec dědka“. Když ji zahrál, už po úvodních taktech nohy šedovlasých matrón a shrbených dědků samy od sebe začaly tančit jako začarované.

Na rozdíl od toulavého Willibalda seděl Wido v podkroví a cele se věnoval malování. Všechny ženské postavy na jeho obrazech, včetně madon, měly rysy milované Emmy. Když nemaloval, bylo jej možné zastihnout u radnice, kde hleděl do oken s nadějí, že ji alespoň na chvíli uvidí.

Otec krásné Emmy a purkmistr Nysy v jedné osobě byl despota a nafoukanec. Často, i za lehká provinění, trestal viníky velmi přísně, takže u měšťanů vzbuzoval proti sobě stále větší zášť. Určitě by se ve své pýše cítil uražen, kdyby zjistil, že nějaký neznámý malíř se opovažuje vzhlížet k jeho dceři, pro niž hledal manžela v nejvyšších kruzích aristokracie.

Jednou nařídil téměř bezdůvodně zatknout synovce jednoho radního a uvěznit jej v Ziębické (Műnstenberské) věži. A to byla ona pověstná poslední kapka, pohár plný nenávisti přetekl. Měšťané se vzbouřili a vyzbrojeni sekyrami a kopími vyrazili proti radnici, aby učinili přítrž tyranii. Dokonce ani městská stráž nemínila lámat svá kopí za krutého pána. Rozzuření měšťané chtěli radnici zapálit, aby s purkmistrem definitivně zúčtovali. Zoufalý Wido ve strachu o život své milé, jejíž zděšenou tvář uviděl v jednom z oken, zakřičel na přítele Willibalda: „Zachraň ji!“ Najednou v hrozném povyku zazněla všemi oblíbená melodie „tance dědků“. Pouliční hluk ztichl, tváře útočníků ztratily drsný výraz a místo útoku na radnici se dav jako zakletý vydal tanečním krokem kolem rynku a pak Vratislavskou ulicí za Willibaldem, takže prostor před radnicí brzo osiřel. Odměnou za záchranu purkmistra byl šťastnému malíři úsměv v Emmině tváři.

Vděk jejího otce však vypadal jinak. Druhý den ráno si nechal zavolat Willibalda a přezíravě mu poděkoval za pomoc ve vážných nesnázích. Řekl dokonce, že mu splní nějaké přání, i kdyby mělo stát polovinu jeho majetku. „Ne pro peníze a odměnu jsem to udělal, šlechetný pane,“ odvětil muzikant. „Přišel jsem, abych pomohl naplnit touhu svého přítele, malíře Wida. Je-li to možné, žádám vás, důstojný pane purkmistře, o ruku vaší dcery pro něho.“

Se zamračeným čelem vyslechl purkmistr přání, podle jeho názoru, obyčejného šumaře. Hluboce uražen mu nedal žádnou odpověď, zavolal stráže a přikázal, aby toho drzouna uvěznily do Ziębické (Műnstenberské) věže.

„Taková je tedy tvá odměna!“ zvolal Willibald plný rozhořčení.

Bez odporu se nechal uvěznit. Zpráva o tomto ničemném skutku se roznesla celým městem rychlostí blesku. Pobouření měšťané začali znovu protestovat a chystali se k opětovnému útoku na radnici. Despota při vzpomínce na nedávné nepokoje přikázal rozhlásit pomluvu, že muzikant je ve skutečnosti zlý černokněžník, kterého lze přirovnat ke krysaři z Hamelnu. Starostou narychlo svolaný tribunál odsoudil Willibalda jako čaroděje k smrti upálením na hranici. Takto se v oné době nakládalo se všemi podezřelými z kouzelnictví nebo zaklínačství. Kousek za městem, u cesty do Prudníku, byla pro ně postavena speciální pec. Druhého dne ráno se městem rozšířila senzační zpráva, že v cele byl nalezen mrtvý muzikant. Že by ho purkmistr nechal ze strachu tajně popravit?

Nebožtíka pohřbili u zdi hřbitova, který se nacházel za městem. Uplynulo několik dní a obyvatelé na nedávné události pozvolna zapomínali. Avšak zanedlouho znepokojené městské stráže informovaly starostu, že o půlnoci na hřbitově někdo hraje na flétnu „tanec dědků“. Tato skočná melodie prý zvedá k tanci všechny pohřbené! Po několika dnech tančící průvod, v jehož čele šel hrající Willibald, vkročil až do města. Podivnou shodou okolností šlo příšerné procesí cestou, po které flétnista kdysi vedl rozvášněný dav. Ale život musí běžet dál.

Zanedlouho se měly konat vdavky dcery jednoho z vážených radních. Město se připravovalo na okázalou svatbu a na strašný průvod tančících umrlců zapomnělo. Ale v noci předcházející svatbě umrlci změnili trasu a přišli až k domu nevěsty. Wilibald vyzval dívku k tanci. Ta se jako zakletá připojila k průvodu a zmizela spolu s ním. Vše se opakovalo pokaždé, když měla být svatba. Nevěsty vždy unesli tančící nebožtíci. Obyvatelé si začali spojovat tato neštěstí se zlým purkmistrem. Připomenuli si jeho nedodržený slib daný Wilibaldovi. Purkmistr ve strachu o život s veselkou své dcery a malíře Wida již bez odporu souhlasil.

Zásnuby byly slavně odbyty, ale město s obavami očekávalo na noc před svatbou. Jaké zavládlo zděšení, když se o půlnoci průvod umrlců znovu vydal na pochod. Lidé znehybněli strachem, když se průvod přiblížil k radnici. Jenže tentokrát nevešel do komnat Willibald, nýbrž tam vtančily panny, které do této doby unesl. Procitly ze spánku a začaly se objímat se svými dojatými rodiči.Druhého dne se konala velká svatba Wida a Emmy, kteří pak, jak se na každý pohádkový příběh sluší a patří, žili dlouho a šťastně. Willibald i z hrobu splnil svůj závazek. Zdalipak měl zlý purkmistr pravdu, že muzikant byl černokněžníkem? Tančící průvod se totiž vícekrát neobjevil.

Na jednom ze sloupů katedrály je vyryt krásný reliéf. Když jsem ho uviděl, hned se mi jevil jako zobrazení zde popsaných událostí. Zdalipak se tehdy všechny panny probraly z sna? Stále mne však zneklidňuje objev archeologů, o kterém jsem se zmínil v úvodu. Možná právě proto se rakev s nevěstou vrátila na své místo, a ne do společné mohyly v kryptě. Možná, snad…



Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda, Tomáš Knopp (www.epreklady.cz)

Nysa - O TAJEMSTVÍ BISKUPSKÉHO PALÁCE A REINKARNACI, ČILI STĚHOVÁNÍ DUŠÍ

Počátkem XVIII. století, tedy před třemi sty lety, byla Nisa hlavním městem údělného kvetoucího knížectví a tím pádem i jedním z nejdůležitějších měst ve Slezsku. Dosavadní biskupská rezidence v niském zámku se ukázala být skromnou ve srovnání s potřebami a požadavky biskupů. Biskup Karel, arcikníže habsburský se rozhodl postavit rezidenci novou, kterou dnes známe pod názvem Biskupský palác. Stavební práce začaly ve dvacátých letech XVII. století. Bohužel, biskupova smrt a později následky švédského vpádu odložily jeho dokončení o mnoho let. Stavba byla dokončena teprve o sto let později, během vlády velkého knížete Františka Ludvíka.

Jednoho letního večera před několika lety zazvonil telefon. Záhadný ženský hlas mě požádal o setkání. Dali jsme si schůzku v jedné z kaváren na náměstí. Když jsem tam přišel, u stolku už na mě čekala elegantní dáma s překrásnými vlasy měděné barvy. Po několika úvodních větách se náš rozhovor stočil na téma biskupského paláce. Zasypala mě přívalem otázek týkajících se budovy a zeptala se také, co vím o tehdejších chovných rybnících. Během rozhovoru mi prozradila, že do našeho města přijela asi před rokem. Nikdy předtím zde nebyla. Avšak kdykoli míjela zmíněný palác, zmocnil se jí neklid a cítila podivné mravenčení. Pokus o návštěvu muzea pro ni skončil tragicky. Žádné návštěva u lékaře nedokázala tyto záhadné příznaky odstranit. Příbuzní ženy dokonce zvažovali možnost odstěhování z Nisy. O několik měsíců později ji jeden ze známých přemluvil k léčení hypnózou, spatřoval v tom možnost řešení jejího problému. Domluvil jí také návštěvu u známého hypnotizéra. Hypnóze se však podrobila teprve po dlouhém váhání. To, co mi pak vyprávěla, mě nesmírně překvapilo. Po probuzení z transu uslyšela:

- V minulém vtělení jste byla jezuitským mnichem, který dohlížel na stavbu během vlády biskupa Františka Ludvíka. Stavba se chýlila ke konci a velký kníže se rozhodl, že nadcházející svátky vánoční stráví již v nové rezidenci. Přípravy na jeho příjezd byly téměř u konce. Místní rybáři zrovna organizovali výlov kaprů z chovných rybníků. Mnich se tehdy vydal k rybníkům, aby vybral nejkrásnější ryby na slavnostní hostinu. Rybáři vyprázdnili své sítě a ty větší kousky dávali bokem. Touha prohlédnout si úlovek byla tak silná, že se mnich neopatrně přiblížil k díře v ledu až mu led zapraskal pod nohama a spadl do vody. Pomoc přišla příliš pozdě a mnich se bohužel utopil pod ledem. A je tu ještě jedna záhada. Paní celou dobu hovořila o schodišti a tajné skrýši ukryté pod ní.

Po této seanci její potíže zmizely a mohla naše muzeum navštívit bez problémů. Setkal jsem se s ní ještě několikrát. Bohužel, o tajné skrýši pod schodištěm jsem už žádné další informace nezískal.

Nyní, několik let po našem setkání, už začínám dokonce pochybovat i o tom, zda k němu vůbec došlo a zda to není další legenda, která vznikla v mé hlavě pod vlivem dojmů, které si odnáším z každé návštěvy této nádherné budovy?


1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   ...   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna