Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona11/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   7   8   9   10   11   12   13   14   ...   22

Překlad:

Głuchołazy (Glucholazy) - Město s kozlem vE ZNAKU

Zlato. Kov, který jako předmět tužeb a představ o štěstí byl odnepaměti příčinou válek, loupeží a vražd. Všichni bez výjimky jsme při sledování westernových filmů měli možnost spatřit, co je „zlatá horečka“. Občas jsem se zamýšlel nad tím, zda podobné emoce prožívali také hledači zlata ve středověku.

Před dávnými časy, kdy krajinu na úpatí Zlatohorské vrchoviny pokrývaly neproniknutelné pralesy a hospodařila zde jedině lesní zvěř, čekaly na své objevitele značné zásoby zlatého kovu ukryté v zemi. Kdo je našel a kdy se tak stalo? zeptáte se možná. Tato otázka zůstala až do dnešních dnů nevyřešenou záhadou. Zpráva o tomto objevu se donesla až k biskupu Vavřincovi, správci těchto končin, který hodlal podzemní poklady využít ke slávě Boží. Pozval zkušené horníky až z dalekých Frank a přidělil jim lesní houštiny, pod nimiž ležel drahý kov. Kovkopové káceli stromy, klučili lesy a založili hornickou osadu, která se nazývá Zlaté Hory (dříve se jmenovala Zuckmantel, což znamená „ukradený plášť“, a také Edelstadt - „vznešené město“). Zpráva o zdejším dolování se rychlosti blesku roznesla do širokého světa. Dověděl se o tom i mocný moravský markrabě Vladislav Jindřich. I nelenil, podnikl ozbrojený vpád do Slezska, osadu biskupu Vavřincovi odňal a zahrnul ji do svého knížectví. Obezřetný biskup chtěl předejít dalšímu loupení nenasytného markraběte. Postavil proto nad řekou Bělou na Zámecké hoře obrannou tvrz Ziegenhals, co v překladu znamená „kozí krk“. Obyvatelé této osady se také zabývali těžbou zlata. Jeho lesk nedával spát těm, kteří měl zálusk na snadný zisk, a různým loupežníkům, kterých v té době nebylo málo, což platí dodnes. Aby tomu biskup předešel, obehnal hradiště dřevěnou palisádou, již v následujících letech nahradil tlustou kamennou zdí. Přesto se loupeživí rytíři nevzdávali. Domnívali se, že to bude snadný lup. Spojili své síly a napadli město. Naštěstí se měšťané postavili na odpor a houževnatě svůj domov bránili. Ani další pokusy lapků o dobytí hradiště neuspěly. Rozhodli se proto hradiště vyhladovět a obklopili je těsným prstencem. Obléhání se protahovalo a obleženým začalo chybět jídlo. Již pozvolna ztráceli naději, že jim někdo přispěchá na pomoc. Když se situace stávala beznadějnou, přišel purkmistr se skvělým nápadem, jak nepřítele ošálit a odradit ho od dalšího obléhání. Převlékl se do kůže dávno snězeného kozla, vylezl na hradby, skákal po nich, mečel a vůbec dělal všechno jako nezbedný kozel. Když to loupežníci viděli, odtáhli pryč v přesvědčení, že obyvatelům „kozího krku“ smrt hladem nehrozí. Na památku této události se v městském znaku objevila hlava vzpomínaného kopytníka. Jiná pověst říká, že se do kozlí kůže navlékl chytrý švec. Kdo však po tolika letech dokáže říci, jak to přesně bylo?

Uchvácen touto krásnou legendou jsem se vydal do Glucholaz, abych našel vyobrazení tohoto znaku. Bohužel, mé hledání nebylo úspěšné. Teprve na městském úřadu jsem našel několik starých židlí, jejichž opěradla zdobí nádherné kozlí hlavy.

Ptáte se, proč jsem v úvodu hovořil o zlatu? Totiž, jak uvádějí znalci v této věci, v okolí Glucholaz během asi tři sta let trvajícího dobývaní bylo vytěženo okolo tří tun zlata. A právě z tohoto zlata biskupové-knížata razili v nyské mincovně nádherné dukáty. Vážení vědci, kteří se zde sešli, řekli, že tyto tři tuny představují jen malou část pokladů nadále ukrytých v zemi. Když v roce 1997 okolí města zpustošila ničivá povodeň, vydal jsem se s jedním váženým občanem Nysy zkusit narýžovat trochu tohoto vzácného kovu. Vybrali jsme si záhyb řeky, kde povodeň naplavila mnoho jemného písku a štěrku. Po několika hodinách proplachování jsme si sedli na břeh, abychom vyhodnotili výsledy našeho průzkumu. Když jsem mu ukázal svůj „poklad“, který tvořilo sedm kousíčků zlatého písku velikosti makových zrnek, uviděl jsem v jeho očích satanský odlesk. Myslím, že takovou tvář musela mít slavná „zlatá horečka“. A, jen tak mimochodem, zjištění učenců mi dodnes nedává spát. Asi vytáhnu svou zakletou pánev k proplachování zlata a vyrazím na rýžoviště.

Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda a Tomáš Knopp

Głucholzay - O SPRÁVCI RÝBRCOULOVI (RÜBEZAHLOVI), KTERÉHO ZNÁME POD JMÉNEM KRAKONOŠ


Kdysi dávno byly celé Sudety a také hory, kterým dnes říkáme Opavské, pokryté neprostupnými lesy. V tomto zapadlém kraji člověk nepotkal živou duši. Jediný, kdo tu vládl, byl správce a pokladník, kterého Slezané nazývali Rubekal neboli Rýbrcoul a kterého my známe pod známějším jménem Krakonoš. Střežil obrovské poklady, ukryté ve zdejším kraji. A měl opravdu, co hlídat. V blízkých Zlatých Horách a v Glucholazech ukryl značné zásoby zlatého kovu a nádherné krystaly granátů. Na Hoře Chrobrého rozsypal pěkné, křížovitě se prorůstající krystaly staurolitu, kterým se říká slzy dobré sudičky. Tradiční podání říká, že vznikly po zprávě o Kristově smrti. Když se o ní dozvěděla Dobrá sudička, usedavě se rozplakala a její slzy se proměnily v záhadné krystaly. V okolí Slavňovic umístil velká ložiska krásného šedivého slezského mramoru, která ozdobil překrásnými kousky horského křišťálu, který má velkou moc, dodnes využívanou proutkaři a léčiteli. Přidal k tomu kalcit, který sběratelé nazývají zkamenělým jantarem. Takže jak vidíme, měl nač dohlížet. Za své sídlo si zvolil jeskyni na kopci mezi Polským a Novým Svatovem. Jak vyprávějí starší obyvatelé, vchod do ní se nacházel na jeho úpatí nad řekou Bílou, jejíž průzračnou vodou hasil žízeň po celodenní namáhavé práci. Bylo to zvláštní místo. Vnitřek jeskyně byl pokryt nádhernými krystaly ametystu. Jeskyně byla zároveň vchodem do dalších podzemních chodeb, které vedly do všech dříve jmenovaných míst. Když se tu objevili první lidé, usadili se v Rýbrcoulově jeskyni. Rýbrcoul tedy musel uzavřít vchod do podzemí zakletou bránou a zanechal lidem jen malý kousek hned u vchodu, aby se první osadníci měli kde schovat před zimou a divou zvěří, která byla tehdy pánem nekonečných lesů. Plynuly léta. Osadníci postavili na vrcholu kopce velké hradiště a začali obdělávat úrodnou půdu. Začalo velké mýcení lesa. Hluk a shon přinutily správce hor, aby se odstěhoval do tehdy ještě nepřístupných Krkonoš a odtud se zřejmě vzalo jeho druhé jméno. Než ale odešel, pečlivě ukryl v nitru kopce ametystový poklad.

To se o Rýbrcoulovi, nebo chcete-li o Krakonošovi vypráví v této starodávné pověsti.

Roušku tajemství tohoto pokladu odhalili před čtyřiceti lety geologové, jak nazýváme dnešní hledače pokladů, když prováděli na kopci průzkumné práce. Objevili tenkrát značné zásoby kaolínové hlíny, která je skvělou surovinou pro výrobu vybraných druhů porcelánu. Našli také nádherné exempláře ametystů, které Rýbrcoul tak pečlivě skrýval. Měl jsem osobně tu čest asistovat u těchto průzkumných prací. O průzkumech jsem pak vyprávěl jednomu ze svých přátel, který byl tehdy v Nise známou osobností. Velmi ho to zaujalo. Jednu neděli jsme se vydali kopec navštívit. Když jsem mu po několikahodinovém průzkumu ukázal pěkný exemplář citrínu, tedy krystalu křemene citrónově žluté barvy (odtud název), s nadšením si ho prohlížel. Já jsem se mezitím věnoval dalšímu hledání. Když jsme se chystali k návratu domů, zeptal jsem se ho, kde je krystal. Se zděšením v očích odpověděl – jaký krystal?! Byla to zřejmě první známka zlaté horečky.

Rýbrcoul se však vetřelcům pomstil. Počátkem padesátých let minulého století vchod do jeskyně záhadným způsobem zmizel. Když dnes přes tento kopec jedeme silnicí do Glucholaz, můžeme si na vozovce všimnout velkých asfaltových záplat, kterými zde opravují povrch silnice, která se zde poněkud propadá. Příčinou jsou možná tunely, které zde před staletími vykutal správce Rýbrcoul?



Opr. Kazimierz Staszków, tłumaczenie: Centrum Języków Obcych „HIT”

Kamiennik



O zaniklé vsi WECHCZEWICZ
U staré obchodní cesty z Nysy přes Otmuchov, Ziębice do Swidnice, mezi vesnicemi Chociebórz a Osina Wielka, kousek od hraničního sloupu, se kdysi nacházela bohatá ves Wechczewicz. Jedinou památkou, která se po ní zachovala do dnešních dnů, je smírčí kříž připomínající tragické události z dávných věků.
Bylo to v době, kdy utichl spor o vládu mezi vratislavským knížetem Jindřichem IV. Probusem a biskupem Tomášem II. V roce 1290 umírající kníže Jindřich daroval vratislavským biskupům celou oblast kolem Nysy, a dal tak vzniknout biskupskému knížectví, které vydrželo více než 500 let (do roku 1810). Od té chvíle se Nysko začalo velmi rychle rozvíjet a do hlavního města knížectví se sjížděly karavany majetných kupců směřující z evropy dále na východ. A právě obchodní stezka, o níž jsem mluvil na začátku svého vyprávění, tehdy patřila k nejrušnějším. Ves Chociebórz jen kvetla a její majitel Wechczewicz udělil se souhlasem biskupa Tomáše svému synu Jindřichu kus země u hranice. Chtěl, aby tam Jindřich založil osadu nazvanou právě po něm - Wechczewicz. Nová obec závratně zbohatla, protože se zde zastavovalo mnoho kupců. Jindřich se po několika letech stal zámožným hospodářem. Jeho mladší sourozenci z Chocieborze mu záviděli a s pošklebky se na něj dívali přes prsty. Jindřich se tím ale vůbec neznepokojoval a těžkou prací ještě víc rozhojňoval své statky. Líní Jindřichovi sourozenci - bratři Mikuláš a Jan a sestra Helena - po něm nejdříve chtěli, ať jim daruje nějaké peníze. Má jich přece dost! Když je Jindřich odmítl, chtěli se jeho majetku zmocnit podvodem.
Protože se blížily svátky, požádali Jindřicha, aby u sebe uspořádal rodinné setkání. Tak se také stalo, celá rodina zasedla u bohatě prostřeného stolu. Přijetí se však neuskutečnilo v srdečné atmosféře, neboť sourozenci nemohli snést přepych, v jakém je Jindřich přijímal. Brzo došlo k hádce, během níž někdo vrazil Jindřichovi dýku do zad. Aby se to neudálo před služebnictvem, bratři Jindřicha vylákali na dvůr s tím, že se blíží nějaká kupecká výprava. Možná tímto způsobem chtěli svalit vinu na loupeživé rytíře, kteří v té době číhali všude. Bratrovražda by zůstala v tajnosti, kdyby nevypukly hádky o podíly na získaném majetku mezi ničemnými sourozenci. Věc vyšla najevo a biskup Václav z Legnice je rozkázal zavřít do tuhého vězení. Podle tehdejšího práva museli bratři a sestra vlastnoručně vytesat v tvrdé žulové skále kamenný kříž, který dnes nazýváme smírčím, a zasadit jej na místě zločinu. Celá trojice byla kromě toho přísně potrestána a navždy vyhnána ze země. Zpráva o bratrovraždě se rychle roznesla a od té doby do vesnice už žádný kupec nepřijel. Wechczewicz se bez hospodáře rychle změnila v trosky a brzo po ní nezůstala ani stopa. Pouze smírčí kříž připomíná smutnou historku až do dnešního dne. Zdůrazňuji, že popsaná tragédie se skutečně udála - mluví o ní zápisy z roku 1377.
Existuje ještě jedno vyprávění o původu wechczewiczského smírčího kříže. Jednou se z trhu v Ziębicích vraceli dva kupci s dobytkem. Jednomu z nich se podařilo prodat celé stádo, a tak mu v měšci cinkalo hodně tolarů. Druhý tolik štěstí neměl, domů se vracel skoro s celým stádem. U hraničního sloupu si oba chtěli odpočinout. Když se úspěšný kupec vzdálil vykonat tělesnou potřebu do nedalekého houští, druhý jej zavraždil, aby mu mohl vzít vydělané peníze. Zločin ale vyšel rychle najevo. Pachatel musel za trest vytesat smírčí kříž, postavit jej na místě neštěstí a do konce života přispívat na potřeby rodiny zavražděného.
Nevím, která z těchto pověstí je pravdě blíž. Obě však dokazuji, že zločin se nikdy nevyplácí. Hodnocení ponechávám na laskavých čtenářích.

Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda, Tomáš Knopp (www.epreklady.cz)


Korfantów (Korfantov)
1   ...   7   8   9   10   11   12   13   14   ...   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna