Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona13/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   9   10   11   12   13   14   15   16   ...   22

Paczków (Pačkov) - O pokladu ukrytém v Bolkově kopci

Před dávnými věky pokrývaly území, kde se nyní nachází hradiště Pačkov, neproniknutelné lesy, nazývané Preseka. Tehdy kníže Bolek I. začal budovat hrady a pevnosti, které měly chránit jeho vesnice proti ozbrojeným nájezdům rytířů českého krále. Jedno takové hradiště postavil na vrchu, který se za jeho časů nazýval Bolkův nebo také, jak uvádějí jiní, Zámecký kopec, vystupující vysoko nad strmý břeh řeky Bílá voda. Ve stejné době mocný vratislavský kníže Jindřich IV., nazývaný Pravý, který se chtěl usmířit s Bohem za své hříchy, odkázal ve svém kšaftu (závěti) otmuchovsko-nyské kastelánství biskupům vratislavské diecéze. Přiznal jim také knížecí výsady. Kastelánské statky hraničily s majetky knížete Bolka. Tehdy biskupové začali opevňovat hranice svého knížectví a stavěli kolem obchodních cest obranné hrady a tvrze. Tak vzniklo na břehu Bílé vody hradiště obehnané mohutnými zdmi. Právě biskupové nejspíš nařídili Bolkův hrad zničit, neboť pro ně představoval bezprostřední ohrožení pačkovské tvrze. Ne všechna knížata totiž se závětí knížete Jindřicha souhlasila. Z hradu se nezachoval ani kámen. Po okolí se však roznesla zpráva o velkém pokladu ukrytém na tomto místě. Ptáte se, odkud se vzal? To zůstalo tajemstvím. Přístup k pokladu měl být střežen zlými mocnostmi a jedním prokletím, které nebylo možné zlomit. Totiž odvážlivec, který by se opovážil poklad vyzvednout, by to musel provést přesně o půlnoci a během kopání by nesměl vyřknout ani slůvko. Pověsti o drahocennostech a lesknoucích se dukátech se šířily stále více, ale strach před zlými duchy, kteří poklad hlídali, odrazoval všechny zájemce.

Jednoho dne se dva obyvatelé Pačkova, nedbajíce nebezpečí, které jim hrozilo, rozhodli, že proniknou až k pokladu. Když se večer setmělo, nikomu nic neřekli a nenápadně se vytratili již zamčenou Žabkovickou branou z města ven. Dorazili na vrchol, a když hodiny na radniční věži odbíjely přesně půlnoc, začali rychle kopat. Zuřících přízraků všude kolem sebe si pranic nevšímali. Panický strach, který je ovládl, jim nakonec pomohl, neboť ze sebe nemohli dostat ani hlásku. Když po dlouhém kopání narazila lopata jednoho z nich na víko bedny, jejich tváře rozzářil úsměv dobyvatelů, který bylo v záři měsíce, vykukujícího z hustých mraků, dobře vidět. S velkou radostí začali vyzvedávat těžkou bednu. Najednou zahlédli dvě neznámé nadpozemské bytosti, jak v tichosti staví šibenici. Oba kopáči na ně strnule zírali. Když byla šibenice vztyčena, mladší přízrak se zeptal:

„Kterého vezmeme jako prvního?“

„Toho v šedém kabátu, toho s dlouhým vrkočem,“odpověděl dotázaný a ukázal na hubenějšího hledače pokladu prstem.

„Proč mne?“ vykřikl zoufalý muž. V tuto chvíli duchové, šibenice a bedna s pokladem zmizeli beze stopy. Temnou oblohu rozjasnil úsvit. Kopáči však pořád stáli nehnutě, celí zkoprnělí hrůzou. Na tomto místě byla později postavena kaplička, která měla odpuzovat zlé síly střežící tajemný poklad.

Plynula léta. Větrům, sněhu a dešťům nakonec podlehla i kaplička a na jejím místě lidé vysadili jírovec. Vyrostl v obrovský strom, ale i na něm se podepsal neúprosně plynoucí čas. Dnes po hradu, kapli a stromu nezbylo vůbec nic. Nejstarší obyvatelé pačkovské tvrze na poklad jako by zapomněli. Ani já, ani ostatní jsme neslyšeli, že by se někomu podařilo tento skvost ze země vyzvednout. Možná bychom to měli ještě jednou zkusit.

Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda, Tomáš Knopp

Pakosławice (Pakoslavice) - O tajuplném hradišti a loupeživých rytířích


Abychom mohli vyprávět o tajemném hradišti musíme se vrátit v čase zpět o téměř 600 let do středověku. V té době Francie a Anglie vedly spolu válku, která je současnými historiky nazývána stoletá (1337-1453). Trvala 116 let. Katolická církev, zmítaná papežským schizmatem (rozdělením) trvajícím 39 let prožívala mohutnou krizi během níž církev spravovali až tří papežové. Ještě ke všemu Evropu pustošila morová epidemie nazývána „černá smrt“, které podlehla celá třetina obyvatelstva. Všechny tyto okolností způsobily úpadek významu papežské, královské a knížecí moci a připravily půdu netypickým rytířům zabývajících se hlavně loupením a rabováním. Byli nazýváni raubrittry, tj. loupeživými rytíři. Jejich tlupy ovládly v té době téměř celou Evropu. Samozřejmě se nevyhnuli ani pro zbojnickou obživu vábivé oblasti, kterou představovalo Nyské knížectví.
Jak uvádí legenda, jedním z takových míst, kde se měli tito rytíři usadit bylo právě hradiště pod Strobicemi. Kdy vzniklo a kdo je zbudoval to však nevíme, neboť zmínky o něm se ztrácejí v soumracích středověku. Zbudovali je biskupové pro ochranu staré obchodní cesty spojující Nysu s Vratislaví nebo je to už dílo těchto loupežníků?

Skupina banditů, která se zde usadila, beztrestně napadala kupecké karavany, které stezky využívaly a ctihodné pány směřující do nyské biskupské metropole. Neušetřili nikoho. bohaté kupce nebo potulné muzikanty a řemeslníky obírali ze všeho bez rozdíly, dokonce i z oblečení. Došlo to tak daleko, že zámožní kupci se báli vydat na cesty bez početného ozbrojeného doprovodu. Situace se stávala beznadějná a nikdo neuměl udělat přítrž bezpráví. V této době jel do Nysy papežský legát, aby urovnával další spor mezi slezskými knížaty. Loupeživí rytíři byli tak opovážliví, že neušetřili ani církevního hodnostáře a napadli jeho doprovod. Jen s velkými těžkostmi odolávala ozbrojená eskorta útokům a ve spěchu se snažila zachránit ve městě. Když potlučení zbojníci ustoupili do své skrýše a pocítili se v bezpečí, vykřikovali na papežského vyslance urážky, hrubě jej uráželi a dokonce začali přivolávat ďábelské mocnosti. A to už bylo příliš. V době, kdy na ctěného vyslance plánovali další útok, země se pod touto skrýší zla rozestoupila a vše pohltily pekelné hlubiny. Za nějakou dobu zarostlo toto místo bukovým lesem. Tolik o hradišti loupeživých rytířů vypráví legenda.


Po nějaké době správu nad slezskou diecézi a tím pádem i nad nyským knížectvím převzal biskup Petr Nowak, narozený v Niwnici. Začalo období zavádění pořádku a boje s bezprávím. S pomocí měšťanů z Nysy zaútočil na hnízdo loupežníků a srovnal je se zemí. Lupiči, souzení pozemským soudem, položili své hlavy katu na špalek. Historické zápisy neuvádějí nic o pokladech, které v hradišti loupeživí rytíři ukryli. Možná stále čekají na svého objevitele.

Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda, Tomáš Knopp (www.epreklady.cz)

Skoroszyce - O bezhlavém rytíři a nešťastné lásce

Před dávnými věky, v dobách, kdy se v nyském knížectví všem dobře žilo, došlo k tragické události.


Tehdy nabyl biskup Přeclav z Pogarel od knížete Jiřího, vládnoucího brzeským knížectvím, městečko Grodkov i s okolními bohatými vesnicemi. Bylo to v roce 1344. Majitelem Skoroszyc tehdy byl pyšný pán, jemuž manželka porodila dceru Emu a brzy poté zemřela. Děvčátko se stalo chloubou domýšlivého otce, jenž věnoval dceřině výchově mnoho času a zacházel s ní jako se synem. Dívka vyrůstala v atmosféře honů a rytířských soutěží. Když začala dospívat, otec jí daroval dva krásné ohaře, kteří ji měli doprovázet během lovů a klání. K jejich výcviku přivedl na svůj dvůr psovoda Jana pocházejícího z bohaté rodiny z ziębic (Műnstenbergu). Ema trávila s Janem celé dny a pomáhala mu s výcvikem jejích milovaných psů. Otce štěstí dcery těšilo, nevšiml si ale, že přátelské vztahy mezi Janem a Emou brzy přerostly v lásku.
Plynula léta. Ema vyrostla v krásnou pannu a Jan se stal u jejího otce zbrojnošem. V té době sousední obci Chruścina panoval bohatý muž, jehož dědicem byl jediný syn. Oba šlechtici se dohodli, že svým dětem uspořádají svatbu a obě vesnice tak spojí do velikého statku. Ema se o tomto plánu dověděla a propadla zoufalství. Jedině Jan byl jejím vysněným ženichem. Když se to odvážila říci otci, zle se rozlítil. nedovedl si pro svou dceru představit tak nerovný sňatek. Proto přikázal Jana ze svého dvora okamžitě vyhnat a zakázal mu se zde byť jen jednou ukázat. Do hry však vstoupila velká láska Emy a Jana - oba se rozhodli společně utéci. Do svých plánů zasvětili jen starou chůvu, která děvče měla moc ráda a rozhodla se mu pomoci. Přípravy probíhaly v tajnosti, spiklenci jen hledali vhodnou příležitost k útěku.
O útěku se ovšem náhodou doslechl jeden ze sluhů a horlivě to oznámil svému pánu. Tušil, že pár zamíří do ziębic, protože tam by Jan našel útočiště a pomoc svých příbuzných. Rozhodl se proto připravit léčku u hraničního sloupu, který stojí u staré cesty ze Skoroszyc do ziębic dodnes. Jak se rozhodl, tak učinil. Konečně nastala dlouho očekávaná noc s tmavou zataženou oblohou. Jan přijel s nádhernými koňmi pro Emu ke skoroszyckému statku. Bujné oře neslyšně doprovázeli dva ohaři. Všechno šlo hladce. Během chvilky překonali plot, spící ves jim zůstala za zády. Trochu se uklidnili a zvesela zamířili ke Ziębicím. Když ale míjeli hraniční sloup, spadla na Emu nečekaně síť. Číhající otcovi pacholci ji strhli z cválajícího koně. Jan se chopil meče a zoufale svou milou bránil. Svou zbraní dotíral na útočníky, kteří ustupovali směrem k hraničními sloupu. Jednoho po druhém srážel k zemi. Už byl u své Emy, když zpoza sloupu vyběhl skoroszycký pán. V jeho dlaních se ve světle měsíce zableskl velký meč. Padl strašný úder, bojující Jan přišel o hlavu. Jeho tělo vítězové pohodili jako mršinu vlkům. Věrní ohaři však divoké zvěři nedovolili tělo svého vůdce roztrhat. Za nějakou dobu dobří lidé pochovali ostatky nešťastného mládence v mohyle, po které už nezůstala ani stopa. Od těch časů je za měsíčních nocí nad hraničním sloupem vidět ztepilý rytíř, držící v ruce hlavu. Doprovázejí ho dva ušlechtilí psi a svého velitele ani na okamžik neopouštějí. Je-li to duch nešťastného Jana hledajícího svou milou, už nikdo nedokáže říci.
A jak dopadla Ema? Zoufalou dívku dovlekli čeledíni až do otcova dvora. Zanic na světě se nechtěla podrobit jeho vůli a vdát se za syna bohatého souseda. Otec ji proto zavřel do jednoho vzdáleného kláštera. Když jsem tuto pověst zaslechl, rozhodl jsem se, že si ji ověřím. Co jsem viděl, vám neřeknu, ale ujišťuji vás, že to stojí za to.

Kazimierz Staszków

Překlad: Tadeusz Kuchejda, Tomáš Knopp (www.epreklady.cz)
1   ...   9   10   11   12   13   14   15   16   ...   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna