Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona14/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   10   11   12   13   14   15   16   17   ...   22

Pověsti z Jesenicka

Praděd

Vrcholem jesenických hor je Praděd. I
nejvyšší duch hor se nazývá Praděd. Jak hora, tak i duch hor se německy nazýval Altvater a Jeseníky se nazývaly Altvatergebirge. Praděd je propojen hřebeny a roklemi i svahy s ostatními údolími a kopci a vše to nerozlučně patří k našemu domovu. Nejvyšší duch hor pak vévodí podzimním větrům, bíle se lesknoucí zimě i rozkvetlému jaru jako pravý král. Jednou do roka propůjčí svým horám léto, aby zkrášlil a zjasnil tento překrásný šperk hor se spoustou drahých kamenů v podobě měst, vesnic, potoků, skal i rozsáhlých lesů, kde se svobodně prochází zvěř hledající potravu v nejvyšších místech i v nejhlubších roklinách mezi skalami. Duch Praděd svou královskou mocí hlídá běh života v horách, trestá zlo, podpírá svou sukovicí dobrotu a je ochoten kdykoliv naklonit svou bělosivou hlavu a zaposlouchat se do pozemských nářků chudých horalů, kterým spravedlivě vládne. A o tom si povídají obyvatelé tohoto kraje v této pověsti.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

O pastýři Konrádovi

Z pověsti dávné se dovídáme, že kdysi na louce u Malé Morávky pásl pastýř Konrád stádo ovcí. Neměl právě žádné jiné starosti, než hrát na fujaru, aby ovcím lépe chutnala horská tráva s mnoha bylinami. Jen na chvíli lehl pod jedli do stínu, aby si odpočinul, a sotva zavřel oči, někde v blízkosti se ozvalo jeho jméno. Pastýř se po hlasu otočil, ale ani potuchy po živém tvoru. Znovu zavřel oči a jeho jméno zaznělo podruhé. Polekaný pastevec se zvedl a vtom uviděl mohutného obra s bílým vousem, ale příjemným obličejem. Jeho oči zářily dobrotou a jeho ústa znovu promluvila:

„Konráde, dej mi svou nejlepší ovci a nebudeš litovat.“

Pastýř váhal, zdráhal se a vymlouval, že to nejsou jeho ovce a že vlastně po zimě jsou kost a kůže, ale nakonec si uvědomil, že mu takový obr může klidně vzít všechny ovce a on by neměl naději se ubránit. A tak vzal svou nejlepší ovci ze stáda a přihnal ji ke starci.

„Jsem Praděd, nejvyšší duch a vládce této krajiny, a že jsi byl tak laskavý a vyplnil moji prosbu, chci se ti odměnit. Pojď se mnou a uvidíš všechny poklady, které hora v sobě ukrývá. Tam si také můžeš za tu ovci vybrat odměnu.“

Sotva Praděd domluvil, otevřela se před nimi skála a objevila se hluboká jeskyně. Pastýř se přestal strachovat a s radostnou vidinou bohatství následoval obra. V jeskyni sotva udělal pár kroků, musel si zakrýt oči, aby jiskřením zlata neoslepl. Po chvíli si oči zvykly a otevřel je, aby žasly nad tolika poklady. Jak byl překvapen, sotva dával pozor, když Praděd říkal:

„Pastýři, zde jsou všechny poklady jesenických hor a ty si můžeš vzít tolik zlatého prachu, co se ti vejde do jedné kapsy, ne víc, sic by sis přivodil neštěstí. Udělej, jak jsem říkal a odejdi. Skála se sama zavře. A ještě, Konráde, děkuji ti za ovci.“

P
o těch slovech se horský duch proměnil v páru a zmizel. Když pastýř poznal, že je sám mezi tolika vzácnostmi, bylo mu líto nechat celý ten poklad ležet zbytečně pod horou a mimo to, co mu vlezlo do kapsy, jak u našinců bývá, vzal si u východu z jeskyně i malou lucerničku, samozřejmě zlatou. Spokojeně si prohlédl její svítivost a spěchal k otvoru ve skále.

Ale najednou se v jeskyni zatmělo, že nestačila ani lucernička, hned na to se zablýsklo a skála se s hromovým hlukem před ním zavřela. Málem mu rozmačkala nos. Kde se vzal, tu se vzal Praděd, zamával sukovicí nad pastýřovou hlavou a zahřměl:

„Že jsi, Konráde, tak chamtivý a chtěl jsi privatizovat víc, než máš nárok, přivolal sis na sebe neštěstí. Za trest se propadneš do horoucích pekel, kde se budeš smažit nad ohněm, a na tomto místě se navrší vysoká hora, aby zakryla poklad, který svádí i poměrně poctivé lidi, jako jsi ty, k chamtivosti.“

Dokonce se povídá, že Praděd řekl, že to bude 1492 metrů vysoká hora, ale to asi není pravda. Přesto náhle zadula vichřice, jeden blesk za druhým s hrozným rámusem osvětlovaly jeskyni, až se skály otřásaly a padalo kamení. Země se najednou pod Konrádem otevřela a on se propadl do horoucího pekla. Možná, že tento osud čeká i jiné tuneláře v tomto kraji a doufejme v to. V tom momentě krásná louka, kde pásl Konrád své ovce, zmizela a skutečně místo ní tam dnes stojí hora o výšce, o které se prý zmiňoval horský duch. Je proto tak vysoká, aby se nikdo nemohl dostat ke zlatým jesenickým pokladům.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Pověsti z Jesenicka




Vozka
Zadíváme-li se ze Starého Rejvízu na západ, krásně uvidíme hřeben hor, který vede od Šeráku na jih přes Keprník, Vozku a Červenou horu. Vřesová studánka už ale vidět není a ani Červenohorské sedlo nespatříme, protože už je zakrývá Supí hora s Orlíkem. V dalekohledu uvidíme na třetím kopci na jih od Šeráku na horizontu skálu. Je to Vozka. O vzniku tohoto skalnatého útvaru se vypráví tato pověst:
Kdysi dávno byla v tomto kraji velká bída. Horská úroda se nepovedla, sucho ji zničilo. Lidé neměli co jíst a na sever od hřebene Pradědu zavládl hlad. Dobří lidé dělali co mohli, aby přes neprostupné hory dovezli aspoň trochu chleba ke zmírnění hladu zdejších obyvatel. Tak se stalo, že jeden vozka naložil na jižní straně hor vůz plný bochníků chleba a po kamenité cestě se jen pomalu pohyboval do kopce. Když se dostal za Červenou horu k místu, kde dnes stojí skála, kola vozu zapadla do bahna a unavení koně nemohli z místa. Blížil se večer a k vesnici bylo daleko, kočí znervózněl. Popadl bič a nesčetnými šlehy pobízel unavená zvířata k další cestě. Nic však nepomáhalo. Proklínal svůj osud, volal na pomoc všechny svaté i samotného boha, ale nikdo ho nevyslyšel. Konečně si řekl, že zavolá na pomoc ďábla. Sotva ho to napadlo, už vedle něj stál Lucifer s ochotou mu pomoci. Jak to ovšem bývá, ďábel může poradit jen ďábelsky. Řekl vozkovi, aby cestu pod koly vozu urovnal bochníky chleba, že jedině tak bude moct pokračovat v cestě.

Sotva však kočí začal tuto rouhavou práci, zablesklo se a hrozný úder hromu zaburácel horami. Hluboká neproniknutelná tma zahalila celý kraj a byl slyšet Pradědův hlas:

„Vozko, svůj hřích, spáchaný na svatém božím daru, který byl pro hladovějící lid, těžce odpykáš! Zkameníš i s vozem a budeš tu stát až do soudného dne, jako výstraha příštím pokolením.“ A stalo se. Když po chvíli tma pomalu prořídla a slunce závojem mraků prosvitlo, bylo vidět na vrcholu kopce divně zformovanou skálu, která se podobala koňskému povozu i s kočím. Podle této podoby pak lidé nazvali horu Vozkou.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Červená hora

Vrchol Červené hory dostal své jméno podle tohoto příběhu.

Kdysi dávno přicházeli do jesenického údolí mniši a rozšiřovali zde Kristovo učení a katolickou víru. Nemálo z těchto svatých mužů pak při svém poslání prožilo v pustých lesích nejedno nebezpečí. Na Červené hoře prý zabloudil mnich a musel tam přenocovat pod širým nebem. Sotva však zalehl a přikryl se kutnou, uslyšel strašlivý řev medvědů a vytí vlků. Divá zvěř ucítila potravu v podobě mnicha a pomalu se k němu přibližovala. Sotva mnich pocítil nebezpečí, udělal kolem sebe kruh, na každou světovou stranu nakreslil velký kříž a spoléhal na Boha, že nedopustí hladovým šelmám roztrhat a sežrat jeho posvátné tělo. A to se také stalo. Šelmy chodily okolo kruhu tak blízko, že jim viděl do otevřené tlamy, ale dovnitř se neodvážily. Mnich ve smrtelných úzkostech potil krvavý pot, až se okolí začervenalo. Bůh však nedopustil, aby jeho služebník zahynul tak krutou smrtí. Nastalo ráno, divá zvěř odešla a mnich se zachránil. Dlouho pak děkoval Bohu a všude kam přišel tuto pověst vypravoval. Proto se této hoře začalo říkat Červená hora.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Vřesová studánka

Kdysi žil v Rejhoticích na Moravě lesník, který lovil ve zdejších horách jeleny. Jednoho krásného dne ulovil nedaleko Červenohorského sedla nádherného jelena poblíž studánky obklopené vřesem. I odtáhl ho k vodě, aby ho vyvrhl. Snad náhodou, snad z vůle Boží do otevřené krvácející rány zvířete pomalu proudil stříbřitý pramének vody. Ale co to? Než se lesník vzpamatoval, jelen vyskočil a střelhbitě ubíhal po výběžku hory dolů. Zkoprnělý lovec s úžasem hleděl na prchajícího jelena. Sám nechtěl uvěřit, jestli viděl zázrak, nebo jestli voda ze studánky zahojila jelenovy těžké rány a v několika okamžicích ho uzdravila?

Teprve mnohem později mu bylo dopřáno poznání. Tehdy pracoval jako lesník v Brandýse nad Labem v Čechách a najednou onemocněl jakousi nakažlivou chorobou, jež zakrátko postihla i jeho rodinu. V nouzi denně vzýval Boha a prosil ho o pomoc, však marně. Až jednou ve spánku se mu zdál sen. Ležel u studánky obklopené vřesem a voda mu stékala po nemocných údech a léčila je. Hned po probuzení si vzpomněl na uloveného jelena, který se vyléčil vodou ze studánky a připravil se se svou rodinou na cestu. Vždyť právě ve snu mu byl naznačen postup k vyléčení strašlivé choroby. Hned druhého dne se vydali do jesenických kopců. Ač je pouť horami velmi namáhala, přece doklopýtali na výšinu ke studánce plni naděje v léčivou moc pramene. Nejprve se vykoupal lesník, potom žena a děti. Jeho víra nebyla zklamána. Zanedlouho opustili studánku vyléčení a zdrávi. Z hluboké vděčnosti dal zachráněný lesník na tom místě postavit kamenný sloup s obrázkem Krista s pěti ranami po hřebech v jeho těle.

Brzy se rozšířila zpráva o tomto zázračném vyléčení a záhy sem proudili nemocní z blízka i z dáli. Všichni hledali u pramene zmírnění svého utrpení a mnozí se vyléčili. Zanedlouho byla nad pramenem postavena kaplička a v roce 1927 nahrazena dřevěným kostelíkem. V roce 1946 byl kostelík zasažen bleskem a shořel.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Zlaté Hory

Zlaté Hory se do r. 1948 německy nazývaly Zuckmantel. Protože toto slovo v němčině znamená „uškubnout nebo ukrást kabát“ vratislavský biskup v 17. století navrhl nový název, který by reprezentoval město, ve kterém se těžilo zlato. Ovšem navržený Edelštadt dlouho nevydržel. Název Zuckmantel, přesto že je halnivý, přetrval. Teprve Češi v roce 1948 tento název vyměnili za Zlaté Hory.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”
Jak vznikl název Zuckmantel
V době po nadvládě obrů se Edelštadt stal bohatým městem. Zlaté doly nedaleko města se bohatě odměňovaly za těžkou práci nejen kovkopům, ale i celému kraji. Hrad nad městem měl dobrého pána, který se o město staral a chránil je před nepřáteli.

V té době rozkvětu se zdálo městu Edelstadtu, že je věčné jak Řím a krásné jak Neapol. Snad ani roční období se tehdy nestřídala tak často a bylo jen a jen léto. Korzo v neděli na náměstí se hemžilo krásnými dívkami a mužnými pány. Všichni si navzájem rozuměli, byli šťastní a bohatí.

Bylo to lidmi ušlechtilé město a také se tak nazývalo. Bohužel tomu tak nemělo být věčně.

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale do Zlatých Hor, bývalého Edelštadtu, přišlo. A nebylo malé. Přišlo náhle a nečekaně a za krátkou dobu smetlo všechno, co pilní obyvatelé města po dlouhé roky budovali. Vlády nad městem se totiž ujal mor s cholerou a řádily tu několik let. Obyvatelé hromadně hynuli, ulice tonuly v mlze sirných výparů z ohňů proti choleře a nemilosrdná smrt kosila muže, ženy i děti. Všichni obyvatelé, pokud neutekli do nejvzdálenějších krajů, zemřeli.

A stalo se, že dlouhé roky bylo město pusté a do jeho ulic nezabloudila ani divoká zvěř, snad ani ptáci přes ně nepřelétávali, aby se nenakazili cholerou.

Není divu, že lidé po tak dlouhé době zapomněli, že to kdysi bývalo bohaté město, natož, aby si pamatovali jeho jméno. Bylo to místo, kde řádila smrt a kam se nikdo po několik desetiletí neodvážil vstoupit, aby se nenakazil morem či cholerou. Bylo to mrtvé město.Ještě v době rozkvětu zde byl vybudován nádherný, bohatě zdobený kostel, na který se chodili dívat poutníci z Opavy, Olomouce, ba dokonce k němu putovali i věřící z Německa a Polska, jen aby tu krásu mohli spatřit na vlastní oči. Ale od té doby, co mor vyhladil obyvatele města, nevstoupila do kostela lidská noha. Zůstával dlouhá léta opuštěn a chátral. Až jednou. Snad z neznalosti místních poměrů, snad omylem, přišel do města poutník. Byla už noc a celé město tonulo ve tmě a proto ani nezpozoroval, že chodí po mrtvém městě. Nikde ani pes nezaštěkal, ani světýlko nezasvitlo. Jen sova někde z cimbuří domu na náměstí houkala to svoje hůůů... hůůů..., jako by zvala svou společnici smrt k hodům.

Návštěvník pocítil v hrudi podivnou úzkost .

Kolem půlnoci poutník prošel temným náměstím, až přišel ke kostelu. Byl osvětlen jako o Vánocích při půlnoční mši. Konečně lidé, zaradoval se a dosud pociťovaná tíseň v hrudi povolila. Radostně otevřel těžká kostelní vrata, vešel a opravdu. Nad modlitebními knížkami sedělo v lavicích velké množství osob v dlouhých černých pláštích a mrmlali podivné, nesrozumitelné modlitby. Přišel blíž k lavicím a chtěl je potichu pozdravit a vtom si všiml, že jsou ztrnulí a bledí jako bílý mramor. Teprve teď poznal, že to nejsou lidé, ale mrtvoly. Ještě se poutníkův pohled stočil k oltáři. Viděl tam místo faráře bílou Smrt, která celou pobožnost vedla. Její černé důlky místo očí se podívaly na nevítaného návštěvníka a její bílá čelist klapla naprázdno, jako by ho chtěla spolknout. Poutníkovi vyrazil na čele pot, hrůzou mu vstaly vlasy na hlavě a podlomila se mu kolena. Přicházely na něj mdloby, ale ještě se vzchopil, otočil se a opřel se o těžká kostelní vrata, aby z tohoto strašidelného kostela utekl. Když konečně do tmy udělal první krok, uslyšel za sebou Smrt, jak říká prázdným, dutým hlasem poslední slovo modlitby - amen. Ve stejnou dobu se zvedli z kostelních lavic všichni kostlivci a začali ho stíhat. Hrozivý dusot nohou a chrastění kostí ho ještě více polekaly. Ze všech sil vyrazil k útěku, ale vtom ho jeden z kostlivců chytil za kabát a strhl mu ho z ramen. Málo scházelo a drželi ho za ruce. Živ by jistě ze zajetí nevyšel. Jen šílený útěk ho spasil. Utíkal a utíkal, i když už ho dávno nikdo nestíhal a neslyšel za sebou žádné zvuky. Už byl daleko za městem a tak si našel klidné místečko na kraji lesa a k ránu zmožen únavou usnul.

Když se poutník probudil, slunce už bylo vysoko nad hlavou. Vstal a protáhl se. „Dobře jsem se vyspal,“ pochvaloval si, „jen se mi nemusel zdát ten hrůzostrašný sen
o těch kostlivcích.“ Brrr..., otřepal se při pomyšlení, že by to mohla být skutečnost. Ještě se jednou protáhl a chtěl jít svou cestou. Po paměti sáhl pro svůj dlouhý plášť, ale plášť nikde. Pozorně se podíval kolem sebe, ale ať hledal jak hledal, po plášti ani památka. Teprve teď si pomalu uvědomil, že hrůzný noční zážitek vlastně nemusel být jen sen. Vždyť ho ještě bolí nohy, jak usilovně utíkal před kostlivci. Stále však svému prožitku nechtěl uvěřit, zdál se mu nemožný a neskutečný. Po delším váhání se rozhodl jít znovu do města - přesvědčit se na místě. Když došel před kostel, kabát roztrhaný na tisíc kusů ležel před vraty a poutník pocítil mrazení po celém těle. Teprve teď si uvědomil, jaké nebezpečí v noci prožil. Měl štěstí, že nepadl do rukou kostlivcům. Kabát před kostelními vraty byl důkazem toho, že by se živ už z kostela nedostal.

Rychle se tedy vytratil z mrtvého města a dokud žil, vyprávěl každému, jak mu smrtky uškubly kabát, který roztrhaly na malé kousíčky.

Od těch dob, podle této pověsti, se městu začalo říkat Zuckmantel, což v překladu znamená strhnout, uškubnout kabát.

Zuckmantel je také výrazem pro krádež kabátu. Na tento význam slova se váže tato pověst:

Město se zapomenutým názvem se po těžké morové ráně zotavovalo velmi pomalu
a lidé sem přicházeli zakládat nová hospodářství a znovu těžit zlatou rudu z blízkých dolů. Ještě však nemělo název.

Vévoda Jaroslav ze Slezska se prý jednou vydal kočárem na cestu panstvím. Když se pak z heřmanovického sedla blížil k jakýmsi neznámým domkům, přepadli ho místní obyvatelé a vzali mu nejen peníze a kočár, ale dokonce ho svlékli z gatí a velmi drahého kabátu. Nijak jinak mu však neublížili a pustili ho, ať si jde, ovšem pěšky, kam chce.

Samotný kabát byl velmi drahý a šilo ho deset nejlepších krejčích ve Vídni. Byl prošívaný stříbrnými a zlatými nitěmi a zdobený převzácnými holandskými krajkami. V tehdejším Slezsku to snad byl nejvzácnější kabát vůbec.

A tak, když se vévoda velmi spoře oblečen, dalo by se říct nahý, dostal do zámku, vyprávěl vše, co se mu v  tomto divokém kraji přihodilo. Knížata a hlavně kněžny z toho měli legraci a od těch dob tomuto místu říkali Zuckmantel. Název se pak vžil a zůstal pro město na dlouhou dobu.


Jiný pramen tvrdí, že předchozí povídačka není zcela pravdivá, ale že název vznikl přesně tak, jak se povídá v další pověsti.

Prvními novými osídlenci tohoto města, které ještě nemělo název, byli loupežníci.

Ve všech ostatních vesnicích v okolí, protože tehdy nebylo kin, rozhlasu a televizní zesilovač na Bišovce byl v poruše, se zakládaly různé spolky, aby se lidé mohli zájmově vyžít. Jen v tomto bezejmenném městě loupežníci neměli zájem o jakýsi spolek hasičů, zahrádkářů, či pomocníků Veřejné bezpečnosti. Založili si zde jen jedinou společnost a to Loupežnickou s.r.o. a aktivity společnosti byly velmi bohaté. Tito povedení lapkové přepadali a okrádali obchodníky na cestách, či boháče ve městech. Musí se ale uznat, že nebyli příliš krutí. Napadeným vzali peníze, šperky i ostatní artikl a pouštěli je bez ublížení na zdraví. Kradli sice všechno, co jim pod ruku přišlo, ale především se specializovali na krásné kabáty. Kabát v tomto městě také rozhodoval, kdo z loupežníků byl zdatnější. A tak se stávalo, že každý lapka měl několik kabátů, jeden krásnější než druhý, ale nejen pro parádu.

Ve městě se totiž stalo tradicí, že kdo z raubířů měl nejkrásnější kabát, byl volen předsedou společnosti a zároveň se stával starostou města na tak dlouhou dobu, dokud se nenašel mocnější loupežník s vzácnějším kabátem.

Byly to opravdu zlé časy, vždyť už tehdy chtěl každý lapka starostenské křeslo. Proto se činnost společnosti rozšířila do širokého okolí natolik, že všichni obchodníci se tomuto kraji zdaleka vyhýbali a dali mu název Zuckmantel.

Podnes nám tento název může připomínat, že i tehdejší obyvatelé Zlatých Hor věděli, že šaty dělají člověka a krásný kabát, i když kradený, dobrého starostu. Ale čas a nové zákony udělaly (nebo snad udělají) přítrž tomuto spolku, po kterém zůstalo jen to podivné jméno města: Zuckmantel.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Franz Karel Nentwig
V jedné z hrobek uvnitř kostela: „…spočívají ostatky jistého Nentwiga von Eichenfeld, který zemřel jako purkmistr Zlatých Hor. Po jeho smrti bylo jeho tělo nabalzamováno a uloženo v hrobce farního kostela. Neporušené mrtvé tělo se vždy po určitém časovém období přebalovalo do nového plátna..“ píše zlatohorský spisovatel J. C. Hoffmann.

Jedná se o Franze Karla Nentwiga, vynikajícího tkalcovského mistra, výběrčího cla a poštmistra. Franz Karel Nentwig byl v roce 1710 za zásluhy své rodiny, získané příkladným vedením císařské celní správy a pošty, za osobní schopnosti a charakterové vlastnosti povýšen do českého rytířského stavu a získal šlechtický titul „von Eichenfeld“. V erbu měl: v prvním a čtvrtém zlatém poli - půlku černé korunované orlice, v druhém a třetím červeném poli - bílou (stříbrnou) krokev a nad ní ve stříbrném pruhu tři červené růže.

Jeho původ mu pomohl na přelomu století k získání úřadu starosty města, v němž setrval až do své smrti 9. června 1716.

O této zlatohorské postavě se dokonce vypráví i báj, která se nazývá:


Ješitný pan Franz
V zlatohorském kostele jsou krypty, kde byli kdysi pohřbíváni zvláště zasloužilí občané města. Jeden bohatec jménem Franz věnoval na stavbu kostela velkou částku peněz pod podmínkou, že bude pohřben v kryptě pod oltářem, ale v otevřené rakvi. Když vysoce vážený, mnoha poctami nadán, zemřel, bylo jeho přání vyplněno a byl skutečně pohřben v otevřené rakvi. Je samozřejmé, že byl do rakve oblečen tak, jak se za svého života oblékal a to velmi luxusně a noblesně.

Po čase, když byla krypta otevřena, aby přijala tělo dalšího váženého mrtvého, co lidé s údivem nespatřili? Pan Franz tu leží, jako by byl právě pohřben. Zvláštnosti podzemní krypty uchránily tělo před hnilobou, jen oděv byl poškozen. Vzpomnělo se, že pan Franz si za života velmi potrpěl na krásné šaty a tak se vděční občané rozhodli darovat mu šaty nové. Stalo se a pana Franze převlékli a ne jenom jednou. Vlastně se z toho stala slavnost, jíž se jednou za čas zúčastňovali lidé ze širokého okolí. Každých deset let se konalo oblékání pana Franze a byla mu sloužena zádušní mše. Přišly však tvrdé válečné časy a lidé měli jiné starosti, než se starat o mrtvé. Uplynulo dvakrát deset let a nikdo si už na pana Franze nevzpomněl. Jenže nastal zase mír a zvolil se s velkou slávou nový starosta.

A co se nestalo. V první noci po volbě byl nový starosta o půlnoci probuzen silným klepáním na dveře. Když otevřel, zcela neznámý pán, oblečený v skvostných, i když poškozených šatech, mu povídá: „Vy hromští opičáci, jak dlouho ještě budu ležet v rakvi v těchto hadrech?“ a dříve než zkoprnělý starosta mohl otevřít ústa, byl podivný host pryč. Příštího rána se ukázalo, že i několik radních mělo tutéž noční návštěvu, ale nikdo si nedovedl vysvětlit, co to mělo znamenat. Jen starý radní, pamětník, si vzpomněl, že to mohl být mrtvý pan Franz, žádající nový šat. Městská rada se sešla, aby se poradila, co dělat a starosta rozhodl, že mrtvému tedy dají nový šat. Ten obyčej byl znovu obnoven a udržel se do novější doby, než byl vchod krypty navždy zazděn.

Tak skončil příběh ješitného frajera pana Franze.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Báj o začátku dolování ve Zlatých Horách

Z jedné rokliny pod Příčnou horou s viditelnými zbytky starých šachet vidíme na příkrém svahu skalinu, kterou by neznalý považoval za zříceninu hradní věže. Přesně tak totiž vypadá. Je to zřícenina hradu Edelštejnu. O té skále se vypráví několik pověstí, mezi nimi tato:

Před dávnými lety, kdy ještě nebylo ani města Zlatých Hor, ani hradu Edelštejnu, podnikl jeden pobožný slezský kníže velký lov v okolních lesích. V jeho průvodu byl čeledín, který svého pána nenáviděl. A měl k tomu pádný důvod. Pánova krutost vůči němu ho připravila o milenku i o skromný majetek a teď mu musel dokonce dělat sluhu. Nenáviděl ho za to tak, že mu nejen přál smrt, ale ji i připravoval. Jak čeledín klusal s ostatními lovci, zabývaje se myšlenkami na vraždu knížete, zpozoroval vedle sebe krásně oděného jezdce, kterého si dříve mezi knížecími hosty nevšiml. Neznámý se k němu naklonil, ani nepozdravil, ale zašeptal mu:

„Vím na co myslíš, chceš zabít svého pána!“ Čeledín se zalekl a zakoktal strachy:

„JJak tty tto můžeš vědět?“ čímž prozradil své tajné úmysly. A cizinec ho uklidnil:

„Buď bez starosti, nejsi sám, který prahne po smrti toho ukrutníka. Velmi se mi zavděčíš, když ho zabiješ a rád ti při tom pomohu. A dokonce se ti odměním.“

Když pak lovecká družina v stinné rokli na břehu potoka obědvala, vylákal neznámý host čeledína za křoví a pokynul mu, aby z tohoto skrytého místa poslal na knížete smrtící střelu. Čeledínovi se však příliš nechtělo a ohradil se, ale cizinec mu pohrozil:

„Podívej se, mou rukou tento člověk zemřít nemůže, ale jestli ty teď nestřelíš, prozradím knížeti tvé úmysly. Jak se ti potom povede, to ví jen satanáš.“

Čeledín se zachvěl, protože si byl vědom, jak zuřivě by se jeho pán na něm vyřádil. Nic mu tedy nezbývalo. Zvedl luk, přiložil šíp a cizinec řekl:

„Jen klidně střel. Trefíš-li, můžeš vyslovit tři přání. Předem je máš splněné.“

Tu se čeledín dovtípil, s kým má tu čest a v hrozném strachu o svoji duši chtěl zahodit zbraň a utéct. Ale již zadrnčela tětiva a kníže padl mrtev obličejem do potoka. Nastal zmatek. Čeledín i neznámý zmatku využili, vmísili se do houfu, tváříce se, že hledají pachatele. Nakonec byla mrtvola knížete naložena na vůz, který odjížděl zpět do knížecího sídla. Oba viníci zůstali trochu vzadu od ostatních.

„Nuže, tvá přání? Jen je klidně vyslov,“ řekl cizinec. Čeledín se dlouho nerozmýšlel. Když už je jeho duše zaprodaná a na věky zatracená, tak ať se mám aspoň na zemi dobře, pomyslel si a řekl:

„Přeji si pevný hrad, nesmrtelný život a spoustu zlata a stříbra.“

„Budiž,“ souhlasil neznámý a vyzval čeledína, aby si sedl za ním na koně. Sotva se posadil za cizince, zvedla se vichřice a přenesla je k jakémusi pevnému hradu.

„Toto je hrad, o který sis řekl. Jmenuje se Edelštejn. Máš tam také služebníky a všechno, na co si pomyslíš.“

„A co bude se zlatem a stříbrem?“ otázal se netrpělivý čeledín.

„I to bude, ale musíš si je vyzvednout ze země sám,“ rozhodl cizinec a podal mu černou kovovou hůlku, která měla kouzelnou moc.

„Tento prut musíš vždy nosit s sebou a kde se v tvé ruce začne chvět, dej tam kopat. Uvidíš divy. Ale jedno si pamatuj ! Nikdy nesmíš otevřít ústa k boží modlitbě, jinak bude s celou nádherou i s tebou konec.“ Sotva cizinec dopověděl, zmizel.

Od té doby žil čeledín na Edelštejnu jako největší pán. S kouzelným prutem chodil po zdejších horách a když se mu v ruce zachvěl, obyčejně vykopal velký kus zlata nebo stříbra. Brzy otevřel doly a z nitra země získával ohromné poklady. Hradní pán, dřívější čeledín, se radoval, že dopomůže svému kraji k bohatství a sobě k vážnosti mezi lidmi a skutečně užíval této radosti dlouho. I jeho přání nezemřít jako ostatní lidé bylo vyhověno. Žil hodně dlouho a proto zpozoroval, že bohatství neučinilo lidi šťastnými, naopak. Bylo více nenávisti a zloby než dříve. Bylo více lakoty a závisti, která zatlačovala veselí a radost ze života.

Přesto, že mu nic nescházelo a ďábelský proutek mu dával, na co pomyslel, byl najednou, po více než sto letech života sytý bohatství. Přesto, že lidé na něj pohlíželi s obdivem a úctou, neměl už kamarády ani přátele nebo děti a už ho život netěšil. Tu si v trudné hodině vzpomněl na výstrahu, aby nikdy neotevřel svá ústa k boží modlitbě, jinak by přišel o život. Chtěl svůj život ukončit. Poslal všechny lidi z hradu pryč, zavřel se v komnatě, poklekl a hlasitě odříkával otčenáš.

Už při prvním slově modlitby se zachvěla hora, zazněl ohromný praskot, zdi se rozskočily, země se zvedla a pohltila celý hrad. Z mohutné stavby zbylo jen několik smutných trosek, jež se staly domovem sov.

Brzy po starcově smrti upadly doly v zapomenutí, neboť nebylo nikoho, kdo by měl ten správný kouzelný proutek. Hory však dosud skrývají spoustu nevyzdvižených pokladů.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”


1   ...   10   11   12   13   14   15   16   17   ...   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna