Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona16/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   12   13   14   15   16   17   18   19   ...   22

Horní Údolí




Pověst o Odovi z Olešnice
K objevení prvního dolu na zlato v Horním Údolí se pojí tato báje:

Dávno pradávno, kdy po městě Zlaté Hory nebylo ještě ani potuchy, kdy jen mohutný hrad Edelštejn postavený lidožravými obry čněl na Příčné hoře, vládl v jeho podhradí jen strach. Po obrech, kteří se z hradu ztratili, nikdo neví jak, přišel nový hradní pán a s ním i tolik žádoucí klid a mír. Byl to rytíř Odo von Erlitz, jeden z nejušlechtilejších pánů, jakého kdy hrad měl. Umožnil lidem v podhradí, aby si postavili své domky a chýše, odváděli mu daně a on je za to ochraňoval před loupežníky a cizími vojsky. Ale ani lidé, ani rytíř mnoho bohatství neměli, chudá políčka mnoho úrody nikdy nedala a kde není, ani čert nebere. Někdy nebylo ani do úst, natož na daně. Všichni pak litovali, že se přistěhovali do tak chudé země, ale už se to nedalo odčinit. Přesto žili bohabojně, poctivě a pokojně až na to, že nikdo nepomyslel, že by se to mohlo brzy změnit.

Jednoho dne se Odo von Elritz, pán z Edelštejnu, projížděl na koni po lese
a horských loukách. Chtěl se podívat po svém panství a případně i něco zvěře ulovit. Bylo poledne, slunce pekelně pálilo, ani vánek se nepohnul, jen sem tam přelétly daleko na obloze ptáci. Lesní zvěře tenkrát mnoho nebylo, ale o to více bylo komárů. V bezvětrném, dusném podnebí v bažinách u mechových jezírek štípali jak pominutí, až se i kůň plašil. Teprve když Odo přešel z rejvízských močálovitých luk pod stíny mohutných stromů k pramenům hornoúdolského potoka, komáři ho přestali obtěžovat. Rád slezl z koně a uvázal ho ke stromu do stínu lesa. On sám si hojivou vodou umyl tvář poštípanou od komárů, pak opodál se zády opřel o silný kmen jasanu, chtěl si odpočinout. Za malou chvíli na něj přišla dřímota. Šumění horského potoka ho ukolébalo do snů.

Najednou se větve okolních keřů pohnuly, po chvilce se pohnuly i další. Kde se vzal tu se vzal, na volné prostranství u potoka vylezl malinkatý mužíček. Jeho oblečení bylo tmavohnědé a jeho dlouhý šedivý vous zářil bělobou. Přes hlavu měl kapuci a pás měl obepnutý hrubým koženým řemenem. Netrvalo dlouho a za prvním skřítkem se objevil ještě jeden. Prvnímu se podobal jako vejce vejci, ale vousy měl ještě bělejší, a byl menší. Právě jemu z tlamičky vyšla sotva slyšitelná slova:

„Hleď! Zde spí člověk, určitě je unavený,“ pípnul malými ústy a šel blíž. „Poznávám mu na tváři, že je ušlechtilý a bohabojný. To bude náš člověk, ten převezme náš vzkaz z podzemí,“ ještě jednou skřítek promluvil ke kamarádovi, pak vzal kamínek, který se v jeho dlani proměnil ve zlato a po spícím rytířovi hodil. Radostí, že napoprvé trefil do hrudi spícího, tleskl svýma ručičkama a zasmál se stříbřitým hláskem.

Vtom se Odo von Erlitz vzbudil. Podíval se před sebe a u svých nohou uviděl dva malé skřítky. Jeden se smál a druhý mu dělal rukama pozdravné posuňky. Spím, nebo bdím, pomyslel si rytíř a vzal do ruky meč. Hned však nechal ruku klesnout. Poznal, že mu skřítci ublížit nechtějí a zasmál se na ně.

Menší trpaslík říká:

„ Boží synu, poslouchej mě dobře! Uvnitř této hory je nás mnoho, patřila nám


a proto normální smrtelníci se tam nemohli dostat. Do dnešního dne nás vlastně ani nemohli vidět, jen tobě se to poštěstilo. Bohužel my skřítci už na světě nemůžeme zůstat. Nesmíme zůstat ani v podzemí, náš čas skončil. Proto jsme se vypravili za tebou. Víme, že jsi ušlechtilého srdce a bohabojný, a proto ti chceme bohatství z této hory věnovat. Jen neváhej a pojď s námi.“

Odo von Erlitz se zvedl a popošel. Najednou se skřítek dotkl rytířova meče a ten se stal zlatý. Rytíř se nahlas podivil, že se mu ocel proměnila ve zlato.

„Budeš se divit ještě víc, když ti v podzemí ukážeme všechny zlaté poklady. Žádný smrtelník je ještě neviděl. Jsou v šachtě, kterou nazýváme Stará Hacklberská, řekl trpaslík a pokračoval po uzoučkém čistém chodníčku. Rytíř ho následoval, jen dával pozor, aby ho nezašlápl. Za chvíli přišli k velkému kameni. Vůkol rostlo množství žlutého zlatobýlu a tak vzrostlé kapradí, že mezi ním byl trpaslík sotva vidět. Malý mužíček vytáhl z mošny špičaté kladivo a třikrát na kámen klepl. Kámen se zvětšil a něžně vtlačil do hory tak, že za sebou zanechal otevřenou tmavou sluj.

Se skřítky vstoupil do tmavého podzemí i rytíř. Najednou se tma začala rozjasňovat. Nalevo i napravo, dole i nahoře blýskalo zlato. Nepřeberné množství zlata rytíř ani nemohl přehlédnout.

Skřítek promluvil:

„Tyto poklady jsme shromažďovali celé věky. Nám na nic nejsou, my bohatství nepotřebujeme. Chceme ho dát vám lidem k vašemu prospěchu, ale poslouchej dobře, co ti řeknu. Musíte to zlato využívat ku prospěchu všech, chudých i bohatých, nuzných a hladových, jinak se vám promění v bláto. Ták a teď víš, kde zlaté poklady jsou a víš, jak s nimi naložit. Nezapomeň na naše rady, sic se ti zle povede. Nás trpaslíky a skřítky už žádný smrtelník neuvidí, leda tak ve snu.“

Sotva skřítek dopověděl, udělala se tma a ohromná síla rytíře vyvedla ze sluje. Když se rytíř Odo von Erlitz vzpamatoval, byl zase zády opřený o kmen statného jasanu přesně tak, jak se opřel před hodinou, aby si odpočinul. Otevřel oči a všiml si, že se mezitím obloha zatáhla černými mraky a chystá se k bouři. Rychle nasedl na koně a spěchal domů, ale sotva kůň udělal pár skoků, blesk s ohromným rachotem uhodil do jasanu, pod kterým spal. Strom se roztříštil na tisíc kusů a vyvrátil se z kořenů. „Ještě, že jsem tam nezůstal,“ pomyslel si Odo a ještě jednou se ke stromu podíval. Ale co to neviděl. Vyvrácené kořeny stromů otevřely zem a kámen pod ním zazářil jako čisté zlato.

Teprve teď si Odo vzpomněl, co mu skřítkové slíbili. Rád by se pod kořeny stromu podíval hned, ale v té psotě, kdy blesky a hromy křižovaly nebe, nebylo na něco takového ani pomyšlení. Kolem padaly další stromy, až země duněla a pršelo tak, že nebylo na krok vidět. Ještěže kousek odtud je ve skále malá jeskyně, ve které se stačil schovat i s koněm. Tam si rozdělal ohníček, přečkal nečas a teprve když se bouře uklidnila, už za tmy se vydal na cestu domů. Lehl si sice do lůžka, ale nemohl se dočkat rozednění.

Rytíř druhý den časně zrána vzbudil pacholka, vzali krumpáč a lopatu a vydali se k vyvrácenému jasanu. A opravdu, místo, které mu skřítci poradili, bylo bohaté zlatem. Netrvalo dlouho a vykutali tolik zlata, že rytíř opravil svůj hrad Edelštejn, pomohl hladovějícím obyvatelům v podhradí a část zlata věnoval na stavbu kaple
sv. Anny, patronky horníků. Dlouhou dobu stála u první hornoúdolské zlaté štoly, kterou Odo na radu skřítků také nazval Stará Hacklberská. A jak mu poradili skřítkové, tak také konal. Vykutaným zlatem platil chudákům jídlo, stavěl kostely, domy a obyvatelé mu za to byli vděční.

I pod Příčnou horou horníci zanedlouho postavili domky, i celou ves, kterou nazvali po rytířovi jménem Erlitz - Olešnice a kraj nadále bohatl prací a pilností obyvatel.

Když Odo von Erlitz zemřel, nový pán na Edelštejnu už nebyl tak laskavý k obci a jejím občanům. Pozval si ze Saska nové kovkopy a zlatokopy, aby ve Staré Hacklberské šachtě těžili zlatou rudu jen a jen pro něj. Ovšem ať dělal, co dělal, nikdy nezbohatl, jako by se zlato v jeho rukách měnilo v bezcenné bláto.

Doly už dávno skončily těžbu, ale horníci nikdy na štolu, kterou dodnes nazývají Stará Hacklberská, nezapomněli. Po dlouhé roky jim dávala své bohatství, které přispívalo k hodnotnému životu. Je to nejstarší a nejbohatší zlatonosná štola na Příčné hoře - Querbergu.


Tato pověst asi nebude nejpřesnějším pramenem o vzniku hornické obce Horní a Dolní Údolí, ale je pravdou, že právě na Příčné hoře jsou nejstarší zlaté doly na Jesenicku a možná i v Čechách.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”
Pověst o Táborských skalách
Uprostřed Táborských skal je velký otvor, který, jak vypráví pověst, vede ke skrytým podzemním pokladům nahromaděnými horskými skřítky.

Jednou za strašlivé bouře se před nečasem ve skaliskách schoval lesník - lovec. Protože se za chvíli setmělo, smířil se s tím, že tam také přenocuje. Kdo by se také chtěl ve tmě, dešti a slotě plahočit tak daleko domů. Byl rád, že pod skálou našel převis, a protože nevypadalo na to, že slejvák přestane, připravil si ve sluji lůžko z chvojí a rozdělal si ohýnek. Už při prvních záblescích ohně zahlédl ve tmě jakousi chodbu, ale cosi nevysvětlitelného mu bránilo v tom, aby do chodby vstoupil.

Bouře řádila dál, blesky protínaly temnotu a hrom burácel. Únava lovce nakonec přemohla a on upadl do hlubokého spánku. Ve snu se mu zjevilo, že ho obklopilo množství malých mužíčků s bílými, až po kolena splývajícími vousy. Sen byl tak živý, že to lesníka probudilo, ale jen tak tak zahlédl, že skřítci vmžiku zmizeli chodbou do podzemí. Když už byl vzhůru, tak prohrábl žhavé uhlíky, přiložil do ohně klestí a ohříval si prokřehlé ruce.

Vtom se mu zjevil skřítek. Zpočátku si myslivec myslel, že znovu usnul, ale když mu mužíček přátelsky pokynul, aby ho následoval, tak uposlechl. Nikoliv bez námahy se za skřítkem protáhl úzkým otvorem. Dlouhá chodba, zpočátku zahalena do šera, se za chvíli prozářila a vyústila do velkého sálu osvětleného zářivým třpytem zlata a drahého kamení. Lesník zůstal oslepen stát, odněkud zaznívala příjemná hudba. Když si oči zvykly na zlatou zář, uprostřed sálu viděl na skvostném trůnu sedět důstojného starce s vážným obličejem a stříbřitě lesknoucím se vousem. Byl oblečen v zlatě třpytivém šatě a ve své pravici držel zlaté kladivo posázené drahokamy. Stařec zvedl kladivo, uhodil jím o stolec a mocné akordy dosud znějící hudby utichly. I po druhé uhodil kladivem. Vtom k ustrašenému myslivci přišli skřítkové, chytli ho za ruce a přivedli ho před svého vládce. Duch Příčné hory a vládce podzemí se dlouze zahleděl na lesníka. Teprve pak promluvil:

„Smrtelný člověče! Mnoho let uplynulo od doby, kdy jsem lidem dovolil těžit z mé hory zlaté poklady. Naším přáním a vůlí bylo tyto nesmírné poklady učinit pro lidi užitečnými. Darovali jsme vám zlato a dali jsme vám dobré rady, jak jej užívat. Nedbali jste na to. Měli jste za povinnost bohatství využívat k zlepšení života chudých, k nakrmení hladových dětí, ku prospěchu tohoto kraje, ale vy jste tak neučinili. Kupovali jste si za něj zbraně, zabíjeli jste se kvůli němu, a proto vám nic dobrého nepřineslo.

My horští skřítkové jsme ušlechtilejší než sobecké lidské pokolení. Tisíce let jsme sbírali podzemní poklady a tisíce let jsme si přáli využít je pro blaho lidu tohoto kraje. Jenže lidstvo je takové jaké je. Samo sobě nepřeje zlepšení, nepřeje si zdokonalení a veškeré bohatství užívá jen ke hříchu, boji a zlu. Proto já, horský duch Příčné hory, navěky uzavírám poklady hluboko pod zem, aby se zlovolná lidská mysl k nim nikdy nedostala. Nechť se štoly zbortí, nechť se šachty rozpadnou, nechť se všechna horská díla navěky zničí, aby znemožnila lidské konání v podzemí. A ty, smrtelný člověče, máš rozhlásit po tomto kraji uzavření Příčné hory. Kdokoliv po mnoho let vstoupí do štol a dolů, bude zničen. Moji skřítci jej budou na každém kroku sledovat a budou mu hrozit nebezpečím. Snad, až se lidstvo zdokonalí, snad až dospěje k ušlechtilosti a zdravému rozumu, dám svolení, aby jim hora dala své poklady. To je má vůle a proti ní není odvolání. Já dobrý vládce Příčné hory zaklínám tuto horu na věky věků k smírnému spánku, bez ruchu a lidského konání.“

Po skončení těchto slov se země otřásla, začala znít strašidelná hudba, až to rvalo uši. Celá sluj ztemněla a propadla se hluboko do nitra země.

Jen lesník - můj kolega se zase ocitl pod převisem Táborských skal.

Bouře dávno skončila. Na nebi už vyšly hvězdy, měsíc zářil a osvětloval celé nádherné údolí až k polské rovině. Rozednívalo se. Ušlechtilé lesníkovo srdce se rozesmutnělo nad nedávným prožitkem. Dával skřítkům za pravdu - co udělali, udělali dobře. Mnoho zlata nikdy nic dobrého lidem nepřineslo. Ale právě teď, za ranního svítání, kdy po kopcích zní troubení jelenů, jak si vyznávají lásku, kdy klid vládne nad krajinou jak podzimní mlhy, se mu zdá, že lidstvo přece jen není tak špatné. Ale přesto kam přišel, lidem vyprávěl vše, co zažil v nitru Táborských skal. Mně to v hospodě vyprávěl také. Co jsem slyšel, to jsem napsal.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”


1   ...   12   13   14   15   16   17   18   19   ...   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna