Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona17/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   22

Rejvíz



Zlá hodina, Praděd na Rejvízu

Od nepaměti se horský duch Praděd staral o své horaly a není divu, že nezapomínal ani na rejvízské obyvatele. A kdo z nich byl pilný, anebo aspoň snaživý, mohl s jeho pomocí počítat, i když měl i své lidské slabosti.

Jednou Praděd zavítal na Rejvíz a navečer se posadil jako obyčejný pocestný do příjemné hospody mezi sedláky a dřevorubce. Časně ráno se pak vydal na pochůzku do svých hor, ale udělal jen pár desítek kroků a hned u cesty, v těsné blízkosti močálů, viděl sedláka, jenž se upoceně snažil orat své malé políčko.

Chtěl zasít len, ale ať dělal co dělal, jeho pluh tažený jedinou na kost vyhublou kravičkou nezabral do půdy víc než pár centimetrů. Kravičce se podlamovala kolena, jak byla slabá, sám sedlák na tom nebyl lépe. I jemu se nohy pletly a hlava se mu motala. Ondruš, tak se totiž sedlák jmenoval, každý večer chodil do hospody a tam při korbeli piva intenzivně přemýšlel, jak se moc nenadělat a mnoho vydělat. Jelikož však těch piv bylo víc, často ho bolela hlava a proto nic moc nevymyslel. Podle toho vypadalo i jeho hospodářství. Chalupa na spadnutí, políčko zanedbané, děti hladové. Filozof a ještě ožrala, co může být horšího?

Dnes od rána měl Ondruš špatný den a v tu chvíli, kdy ho pozoroval Praděd, jeho krize asi vrcholila. Hodil bičem na zem a vzteky kolem sebe plival.

Vtom se k němu přiblížil Praděd a řekl:

„Dnes asi nejsi ve formě, Ondruši, máš zlou hodinu a víš proč? To dělá ta hospoda. To víš, alkohol je metla lidstva.“

„A kdo ty vlastně jsi, že mě chceš poučovat?“ zeptal se vztekle sedlák a ohnul se pro bič, zvedl ho nad hlavu a připravoval se nejen vynadat příchozímu čumilovi, že se mu plete do čeho mu nic není. To by mu ještě scházelo, aby mu kdejaký pobuda radil.

Praděd vycítil nebezpečí a proměnil se v obra. Pro jistotu.

Ondruš bezděčně udělal krok zpět.

„Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Jsi Ondruš a včera jsi seděl dost dlouho v hospodě, dokonce jsi mi poručil džbán piva. Za to se ti chci dnes odměnit.“

Ondruš se obra lekl, chtě nechtě se uklidnil, ale pak si řekl, že dnes ho už nic horšího potkat nemůže. Položil bič zase na zem a nechal Praděda mluvit.

„Podívej se,“ řekl mu duch horstva. „Ty jsi dávno promeškal agrotechnickou lhůtu k setí lnu a teď se zbytečně namáháš. Ale je tady ještě jedna možnost. Zázrak, co ty nato? Pole máš jakž takž pohnojené, co jsi zorat mohl, to jsi zvoral, ale jedno ti radím. Ne abys zrovna teď, v tuto zlou hodinu zaséval len. Já se s tebou bohužel nemohu zdržovat, abych ti radil. Musím na Kobrštejn za bílou paní Helenou, mám tam jakési jednání, ale až přijde ta pravá hodina k setí, dám ti z Kobrštejna znamení. Zamávám na tebe svým kloboukem a ty můžeš začít sít. Dříve ne, jinak budeš stále chudý,“ dokončil obr svou větu. Proměnil se zase v poutníka a zmizel jak mlha nad rejvízskými močály za ranního slunce.

A Ondruš jakoby na takový povel čekal. Natáhl se jak dlouhý tak široký na sluncem ozářenou mez a jen sem tam poslal svůj dřímající pohled ke Kobrštejnu. Kolem poledne uviděl nad kobrštejnskou věží mávání jakéhosi ohromného klobouku. Dovtípil se, že to je Pradědovo znamení a tak si nasypal do zástěry len a ledabyle ho rozhazoval kolem sebe na pole.

Stalo se, jak Praděd řekl. Už za čtrnáct dní len vykvetl do modra, za měsíc dozrál a Ondruš sklidil tolik lnu, že zásobil Moravolen ve Zlatých Horách na dlouhé roky. Ondruš zbohatl, kde mohl vychvaloval Praděda, ale nikomu nikdy neřekl, proč ho tolik obdivuje.

Jenom mně to jednou v hospodě vyprávěl, abych to mohl popravdě popsat vám.

A poučení: Není někdy hřích zaplatit poutníkovi pivo, kdo ví, kdy se to v dobrém vrátí.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Rejvízská mechová jezírka

Návštěvníci Rejvízu málokdy odmítnou krásnou vycházku po haťovém chodníku k Velkému mechovému jezírku. Pracně vybudovaný chodník je dnes jediným přístupem do tohoto krásného koutu přírodní rezervace, kde roste kolem dvě stě druhů zajímavých rostlin a travin, padesát druhů mechorostů a žije přes čtyřicet druhů hmyzu postglaciálního původu.

Na rejvízských blatech je mimo Velkého mechového jezírka ještě jedno. Říká se mu Malé mechové jezírko. Toto patří také do rezervace rejvízského rašeliniště, ale není tam naučná stezka, a tudíž je tam vstup zakázán. Na rozdíl od Velkého jezírka, které má stálé břehy, Malé jezírko zarůstá rašeliníkem a jednou se ztratí docela. Podle vykonaných výzkumů je právě v prostoru Malého mechového jezírka větší vrstva rašeliny a původnější a tím vzácnější přírodní lokalita.

Celá oblast jezírek je zajímavá a romantická. Svou krásou a ojedinělou flórou a faunou i vysokohorským položením je v našem kraji nevyčíslitelnou vzácností.

Při procházce k jezeru po haťovém chodníku, přes zurčící prameny Černé Opavice, se mezi zakrslými borovicemi před návštěvníky objeví nepříjemně černá hladina jezera. Ve dne zde málokdy uslyšíme ptačí zpěv, ba ani v noci nepřerušuje hluboký klid volání nočního sýčka. Jen poněkud podivné šumění v korunách zakrslých borovic krajinu romantizuje a na člověka padá tíseň, obzvláště kdyby po setmění zabloudil a bořil se po kolena do hlubokých močálů.

Vypráví se, že kdysi dávno stálo pod močály mechových jezírek krásné a bohaté město, které se nazývalo Hunohrad.

Mělo kolem dokola vybudované pevné silné hradby, které chránily nejen měšťany ale i jejich bohatství před každým sebesilnějším nepřítelem. Množství zlata vykutaného v nejbližších lesích a horách umožňovalo jeho obyvatelům rozmarné živobytí. Ani krásné paláce a vily městu nescházely, ale lidé - občané tohoto města - nestáli za nic. Byli zlí a žili v hříchu. Bohatým měšťanům nebylo nic svaté. Vesele hýřili po hospodách a dokonce v kostele tancovali a zpívali písničky, kterým se zdaleka nedalo říkat chrámové zpěvy. Obyvatelé města neměli respekt ani před svatými muži, kteří je přišli napomenout a obrátit je na pravou víru křesťanství.

Tohoto úkolu se ujali dva cyrilometodějští kněží, kteří přišli z Moravy. Na náměstí uprostřed města v kostele od rána do večera kázali hunohradským desatero božích přikázání, seznamovali je s Kristovým učením, učili je skromnosti a poctivosti, ale úspěch se nedostavil. Zarputilí obyvatelé už dávno zjistili, že žít v hříchu je pohodlnější, a proto přestali oba kněze poslouchat, a nejen to. Několikrát je prý zmlátili a vyhnali z města. Věrozvěstové se však pokaždé vrátili, jakoby chtěli potvrdit přísloví o trpělivosti, která má přinášet růže. V tomto hříšném městě jim však trpělivost byla málo platná. Ať dělali co dělali, hunohradští s nimi vyhledávali jen spory a sváry. Ale jednou, když oba kněze svázali provazy za oslí ocas a ten je vysmýkal z bran města do hlubokého lesa, jejich trpělivost skončila. Osvobodili se od pout a z bludu, že by rozmařilce mohli převychovat jenom slovem božím a chtěli zkusit jinou metodu. Pod Supí horou u Kazatelen společně klekli na kolena, svorně vzepjali ruce k nebi a poprosili svého nadřízeného, aby na hříšné Hunohraďany poslal boží spravedlnost, což se rovná božímu trestu.

Prosbu svých podřízených Pánbůh vyslyšel ihned.

Náhle se setmělo, že nebylo na krok vidět, začalo lít a rychle se ochladilo.


Za chvíli se déšť proměnil v kroupy velké jako koňská hlava, které pádem zabíjely vše živé a bořily neživé. Tisíce blesků protínalo černé nebe, tisíce hromů ohlušovalo hříšné obyvatele Hunohradu. Ani to však nestačilo k exemplárnímu potrestání hříšníků. Město mělo zmizet s povrchu zemského, proto si Pánbůh dal práci a vybudoval podzemní tunel, kterým ze Severního moře přivedl do města strašlivou vodu. Uprostřed náměstí se otevřela země a z ohromné jámy stoupala mořská voda s černým bahnem tak rychle, že nikdo nestačil utéct. Pevné hradby kolem města bránily vodě v odtoku, a tím zrychlily zkázu města. Po několika málo hodinách byly zatopeny domy i kostel a široko daleko vzniklo jezero s černou bahnitou vodou, která prý smyla hříchy Hunohraďanů. Boží spravedlnost byla vykonána. Nebe se za chvíli vyjasnilo, vyšlo slunce. Kněží z Kazatelen se konečně mohli podívat, jak Pánbůh splnil jejich prosbu. Mohli konstatovat dokonalou práci. Nepřežila ani živá duše, ani jeden hříšník. Místo nádherného města viděli pod sebou jen jezero s vodou černou jak hříchy hunohradských obyvatel.

Ještě dnes je prý vidět pod Velkým mechovým jezírkem věž hunohradského kostela. Kdo se k jezírku vypraví před polednem v době, kdy na nebi není ani nejmenšího mráčku a dobře se zahledí doprostřed jezírka, uvidí pod vodou štíhlou věž kostela. Poutník však musí sám být poctivý a bezúhonný, aby měl odstrašující příklad. Hříšníci prý tu věž nevidí, protože jim už není pomoci, jsou stejně na půl cestě do pekla, a tudíž je jim takové napomenutí málo platné.

Nejednou jsem tam byl a pokaždé jsem na vlastní oči kostelní věž viděl...
Je ještě další báj, která nám vypravuje o tom, jak vznikly močály na Rejvízu:


O pastýři Gillovi

Před dávnými a dávnými časy stávalo v místě rejvízských rašelinišť překrásné a bohaté město Hunohrad. Bohatí obyvatelé města hospodařili na svých usedlostech a okolní louky jim uživily množství dobytka, které pásával obecní pastýř s podivným jménem Gill. Měl teprve patnáct let, ale rozmařilý a hříšný byl jako každý jiný občan města. Tam, kde je totiž velké bohatství, není k lenosti a hříchu daleko. V Hunohradě žili lidé bezstarostně, ba hříšně, aniž by dbali desatera božích přikázání a jejich hříchy se množily, úměrně s množstvím peněz, kterými se sem tam dá nějaký ten hříšek uplatit. Ani kázání v místním kostele nepohnulo hunohradské hříšníky ke skromnosti a poctivosti. Problémů s morálkou ve městě bylo hodně, až to vyvrcholilo právě v případě patnáctiletého pastýře Gilla.

Začalo to tak. Jednoho krásného slunného dne, jakých tehdy bývalo více než dnes, pastýř Gill, časně zrána, jako obyčejně obcházel jedno hospodářství po druhém a vyháněl hunohradským sedlákům dobytek na pastvu. Za svou práci denně od některého hospodáře dostával na svačinu chleba s máslem a každý večer, když v pořádku přivedl dobytek zpátky, poctivý zlaťák, který obyčejně prohýřil v hospodě.

I toho dne dostal svačinu, strčil ji do pastýřské mošny a vyhnal dobytek na louky. Tam si rozdělal ohýnek, složil si z lněného pytle kapuci, jak to dělávají pastýři dodnes, hodil si ji přes hlavu, aby mu netáhlo na krk a na záda. U ohně si ohříval ruce a sem tam pohlédl na krávy, aby se mu některá nezatoulala. Kolem poledne dostal hlad, otevřel mošnu, vzal si svačinu, ale co to neviděl? Jenom suchý chleba. Máslo mu hospodář zapomněl dát.

Je možné, že každého pastýře rozzlobí, když chléb není namazaný máslem, ale Gilla to přímo rozzuřilo. Mrštil chlebem o zem, vzal bič a mlátil do něj jako pominutý. Ale co to? Najednou chléb zasténal a z ran po biči vytryskla krev. Pastýř se toho podivného úkazu lekl a chtěl utéct, ale nešlo to. Nemohl se pohnout z místa. Byl nějakou tajemnou sílou jakoby přikován k zemi.

Vtom se z blízkého lesa ozval hromový hlas.

„Pastýři, že jsi boží chléb mlátil, místo aby sis vážil, že tě nakrmí, budeš krutě potrestán. Hříchů všech vás hunohradských už mám dost a s tebou potrestám i tvé hříšné spoluobyvatele. Všechny pošlu do pekel, jen ty se na celou tu zkázu můžeš dívat a snad se poučíš. Přesto tě odsoudím k tomu, abys celé věky chodil po zdejších horách a močálech hladový, s prázdnou mošnou. Pak snad poznáš, jak je chléb vzácný. Močály ti budou postelí, sníh peřinou a nikdy ti nikdo nedá ani kousek suché kůrky, abys ukojil svůj hlad. Nikdo tě nevezme pod svou střechu, aby ses ohřál.“

Sotva hlas z lesa dozněl, hrozba se stala skutečností. Nebe dostalo černou barvu a z mraků padal nekonečný déšť. Země se uprostřed města otevřela, vody přivedené podzemní chodbou ze Severního moře zatopily celý kraj až k pastýřovým nohám. Tam, kde dříve stávalo město Hunohrad s pevnými hradbami a krásnými domy, vzniklo jezero s černou vodou, která prý smyla hříchy Hunohradských obyvatelů.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Zánik Hunohradu


Lidé žijící v Hunohradě byli velmi bohatí a žili v nadbytku, protože z blízkého kopce pramenící říčka Opava přinášela zlato a drahokamy. Stačilo tedy jen přijít k potoku a tyto vzácnosti posbírat. Byli to pohané, kteří ctili pohanské bohy, včetně pohanských hříchů, kterých měli nespočet.

Jednou přišel do města zbožný kněz, aby pohanskému obyvatelstvu přinesl evangelium. Ať ovšem kázal, jak kázal, jako kdyby do dubu mluvil. Až pohané měli dost jeho kázání, vtáhli ho do své svatyně a tam ho za strašných muk usmrtili. Nejsurovějším z mučitelů byl malý, hrbatý pastýř krav Gill, jenž se obzvláště silně vyznamenal týráním kněze, který se nemohl bránit. Když zbožný muž umřel, jeho mrtvolu vytáhli ven a pohodili na louku.

Druhý den obecní pasáček krav Gill vyhnal dobytek na pastvu do zdejších luk. Od rána však měl špatnou náladu. Chudý sedlák mu dal jen chudou svačinu a tak vzteky bičem mlátil do všeho, co mu do cesty přišlo. Vtom zpozoroval v trávě zkrvavenou mrtvolu věrozvěstovu a jeho vztek se obrátil na ni. Začal ji šlehat bičem a kopat. Tu se najednou mrtvola jako řízena neviditelnou sílou zvedla ze země. Zatímco její skelné oči ztrnule hleděly na pastýře, vztáhla se její krvavá pravice proti městu. Ústa mrtvoly se otevřela a řekla: „Navěky tě zaklínám k utrpení a s tebou zaklínám i toto město.“ Pastýř Gill zkoprněl strachy a jeho nohy jakoby zarostly do země. Nemohl se ani pohnout. Najednou se setmělo jako o půlnoci. Blesky se jen křižovaly nebem a hromy burácely, jako by nastal konec světa. Prudké zemětřesení lámalo hory a skály, které se sypaly na Hunohrad. Země se uprostřed města otevřela, město se propadlo a voda zatopila celý kraj. Nastal konec Hunohradu i s jeho hříšnými obyvateli. Ani živáček nepřežil, jen bezbožný pastýř Gill byl mrtvým knězem odsouzen bloudit hladový a roztrhaný do soudného dne jako strašidlo v bažinách.


Hříšný pastýř Gill dodnes chodí po rejvízských lesích a močálech. Je stále hladový a ač rád by okusil i suchou chlebovou kůrku, nikdy ji nedostane. Nosí ošuntělý roztrhaný kabát, děravou pastýřskou mošnu a bič, kterým poháněl krávy. Občas se ukáže i některým turistům. Za ta léta poznal vzácnost chleba a smysl poctivé práce a teď prý dobrým lidem pomáhá v nouzi, ale špatné trestá bičem. Prý se stalo i to, že v močálech bloudící matce s dítětem ukázal cestu na Rejvíz. Někdy je ve zdejších lesích slyšet jeho volání. Ho la la lio ..., volá a připomíná lidem, aby nepáchali nepravosti, aby nehřešili, aby nekradli, aby...
Po dlouhé době vznikla blízko močálů nová vesnice Rejvíz. Nová generace horalů, která osídlovala tento kraj, si vybudovala uprostřed obce hezký kostelík, a jako výstrahu hříšníkům postavila před ním dřevěný kříž, který prý vyplaval z místa, kde stával Hunohradský kostel. Sem tam jim však schází varovný hlas z lesa, jaký slyšel pastýř Gill onoho osudného dne zkázy Hunohradu, aby jim připomněl, že skromnost, poctivá práce a lidská slušnost nikdy neztrácí svou cenu.

Až jednou zavítáte i vy na Rejvíz, jistě půjdete do panenských lesů na procházku. Uslyšíte-li však, mimo motorové pily lesních dělníků, to známé pastýřovo volání ho la la lio, neodpovídejte mu. Gill to bere jako výsměch a potrestá každého, kdo v lese řve. Tak to udělal i jednomu muži z Jeseníku. Tento lehkomyslný turista posměšně volal na skřítka, provokoval ho, a doplatil na to. Po třetím zavolání ho la la lio se objevil pastýř Gill proměněný v černého pudla, kousl ho do nohy a zmizel. Z tohoto kousnutí ten pán dostal otravu krve, zemřel a je pochován na jesenickém hřbitově.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”


Poklady mechových jezírek
S městem Hunohradem a jeho hříšnými obyvateli se také potopilo množství pokladů a drahocenných věcí, které bez užitku čekají na dně jezírek k vyzvednutí. Prý je také možné, že něco pokladů připlavalo z potopených lodí v Severním moři podzemním tunelem, kterým Pánbůh přivedl vodu k zatopení města. Ať je to jak chce, pravdou je to, že se mnoho lidí pokusilo vyzvednout z jezera aspoň část pokladů, ale ne každému se to podařilo.

Jednoho krásného letního dne se na Rejvízu objevil rytíř z Itálie a poprosil místního dřevaře, který mu právě přišel do cesty, aby ho zavedl k mechovému jezírku. Cestou mu vyprávěl, že se až v Itálii dozvěděl o velikém bohatství, které zde pod jezírky leží ladem. Také dřevorubce obeznámil, že je tu právě proto, aby část pokladů vyzvedl.

Když konečně přišli k jezírku, rytíř seskočil s koně a dřevařovi řekl:

„Já teď skočím do hlubin jezera pro poklad. Ty na mě tady počkej a až budu vystupovat unavený z vody, přijď mi na pomoc. V jezírku budu dost dlouho a když uvidíš na jezeře bílou pěnu, poznáš, že se mi podařilo dostat se k pokladu. Kdyby se však na jezeře objevila červená pěna, tak je se mnou amen a ty nemeškej a utíkej odtud, ani se neohlížej. Po skončení celé té, doufám, úspěšné akce, dostaneš odměnu. V případě, že během hodiny se na břeh nedostanu, nechej si mého koně, protože mě už nikdo živého neuvidí.“

Po těchto slovech se Ital vrhl do zlověstné černé vody. Kůň se poblíž klidně popásal a dřevorubec pln netrpělivosti očekával vlašského rytíře z hlubin.

Po dlouhou dobu nad jezerem jen šuměly borovice, ale najednou se objevila na hladině jezera bílá pěna a dřevař pospíchal ke břehu podat ruku cizinci, aby ho, zcela vyčerpaného, vytáhl na pevnou zem. Po chvilce Italovi pomohl na koně, ale předtím než cizinec odcválal, hodil dřevorubci pytlík, ve kterém se nosívaly dukáty.

Dřevař otevřel pytlík, aby si prohlédl odměnu. K jeho nemilému překvapení neviděl v pytlíku nic, co by se dukátům podobalo. Byly tam jen jakési perlivé kuličky, které se podobaly velmi světlému hrachu a byly také tak velké. Zlostně tedy odhodil pytlík do křoví a neslušně, jak to dřevorubci umí, vynadal Vlachovi za tak mizernou odměnu. Ale kde Italovi byl konec, aby se drvoštěp dovolal spravedlivé odměny.

Za několik měsíců zavítal na Rejvíz další rytíř z Itálie a hledal dřevorubce, který asistoval při vyzvedávání pokladu z jezírka. Našel ho, ale mrzutý dělník po smutných zkušenostech, se ke spolupráci vůbec netlačil. Když mu však cizinec slíbil pytlík zlaťáků za ten pytlík s tím podivným hrachem, nedal se dvakrát pobízet a šel. Po dlouhé námaze zahozený pytlík našel a ke spokojenosti obou se uskutečnila výměna. Cizinec pak zmizel, nikdo neví kam, snad do Itálie. Jen dřevorubcovi stále dodnes vrtá hlavou, co na těch perlivých kuličkách bylo tak vzácného, že Vlach za ně dal pytlík zlaťáků.


Další pramen tvrdí, že v jezírku je velký drahokam, který může vyzvednout z hlubin jen poctivý a bezúhonný člověk. Protože si však většina lidí myslí, že takoví jsou, mnoho se jich tam utopilo - a ještě utopí.
Pro ten drahokam se vypravil na Rejvíz jeden boháč, který zase pocházel ze slunné Itálie. S Italy se tehdy na Rejvízu asi roztrhl pytel. Po dlouhém hledání Rejvízu, který ještě nebyl na mapách dobře vyznačen, došel na mechové jezírko a skočil do tmavé vody. Za chvíli prý vytáhl na břeh drahokam velký jako lidská hlava, ale ten mu asi nebyl souzen a snad určením osudu, nebo Vlachovou nepozorností, spadl zpět do hlubin jezera. Boháč se znovu vrhl do černé vody, ale netrvalo dlouho na hladinu vystoupila červená pěna a po cizinci nezůstalo ani stopy. Zmizel v hlubokém bahně a nikdo ho už nikdy nespatřil.
Tento drahokam je dodnes pod vodou Velkého mechového jezírka. Až jednou budu mít chuť si trochu zaplavat a nebudu mít peníze, tak si pro ten drahý kámen skočím. Vždyť to mám kousek od domu. Zatím je tam schován, jak židovské peníze ve Švýcarech.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”
Kolářská palička
Už jsme se dozvěděli z předchozích bájí, že rejvízská mechová jezírka jsou tunelem propojená se Severním mořem. Je to s velkou pravděpodobností ten samý tunel, kterým Pánbůh přivedl množství vody k zatopení Hunohradu. Prý dodnes, pro případ, že by ho Pánbůh potřeboval ke stejnému účelu jako posledně, je tunel schopný tunelování. Tudy prý také občas připlouvají ze Severního moře podivné ryby rozmanitých tvarů až do rejvízských mechových jezer. O tomto tunelu je vlastně i tato báj.
Byl žil na Rejvízu kolář. Vyráběl pro místní potřebu bedny, sudy, kola s loukotěmi k vozům a jiné potřebné dřevěné výrobky. Měl také syna. Samozřejmě, že ho vyučil kolářskému řemeslu a pak, jak tehdy bývalo dobrým zvykem, ho poslal do světa, aby získal zkušenosti, které dělají z učně mistra. Na cestu mu kromě rad dal i kolářskou palici. Nebyla to jen normální palice. Aniž by syn o tom věděl, starý kolář namontoval do ní tři zlaťáky a když ji předával synovi řekl:

„Až ti, synu, bude nejhůř, uhoď paličkou silně o kámen a ona ti pomůže.“

Znamenalo to, že se palička úderem rozbije, vypadnou tři zlaťáky, za které by si syn mohl to nejnutnější v nouzi koupit.

Mladý kolář se tedy vypravil do světa. Přešel Polsko, Německo a půl Evropy k tomu a dostal se do Ameriky. V  zemi neomezených možností vydělal spousty peněz, získal mnoho zkušeností a dělal reklamu zlatým českým rukám. Po několika letech se mladý kolář rozhodl vrátit domů. Nasedl v Americe na loď, proplul i průlivem La Manche, ale v Severním moři se rozzuřila bouře tak mocně, že koráb, na kterém plul, ztroskotal. Do moře spadly všechny těžce vydělané devizy a kolář sám měl co dělat, aby se zachránil. Vlastně nebýt norských rybářů, kteří ho vzali na loď, už by noha mladého koláře na Rejvíz nevstoupila. Litoval sice, že ztratil tolik bohatství, ale nejvíce ho mrzela ztráta paličky, kterou mu otec dal na cestu a která mu přinesla ve světě štěstí. Nakonec si uvědomil, že je lépe být chudý než mrtvý a vydal se za svým otcem na Rejvíz.


Ve stejné době se vydalo z Rejvízu na mechové jezírko několik chlapců, aby tam ulovili nějaké ryby, které prý připlouvají tunelem z moře. Jsou lákavě velké a podivných tvarů.

Přišli tam, sedli si na břeh a nahodili udice do vody. Dlouho nic nezabralo, ale přece jednomu z nich se na vlasec něco zachytilo. Honem, honem zasekl. Myslel si, že to je velká ryba, radostně vykřikl a rychle namotával vlasec, ale co to? Na háčku nevisela ryba, natož, aby byla exotická.

Vytáhl z vody jen obyčejnou kolářskou palici.

Ještě chvíli se chlapci pokoušeli chytnout něco jiného, ale ani tentokrát neměli štěstí a tak se vypravili na zpáteční cestu.

Na kraji Rejvízu stojí hospoda, kde se chlapci chtěli pochlubit svým úlovkem. Vešli dovnitř, dali si sodovku a vytáhli na stůl, co vylovili z mechového jezírka. Mezi návštěvníky restaurace seděl i starý kolář, který paličku ihned poznal. Rozdělal ji a ukázal ostatním tři zlaťáky jako důkaz, že palička je jeho výrobkem. Neměl však z toho nijakou radost. Jestli je zde palička, kde pak je syn? Asi při odchodu do světa zabloudil v močálech a utopil se v jezírku, pomyslel si. Jak jinak si to vysvětlit? Jak jinak by mohli kluci paličku vytáhnout z jezírka? Smutný otec se tedy vrátil z hospody a syna oplakal jako mrtvého.

Jenže přešlo léto a po mnohých trampotách se mladý kolář vrátil ze zkušené. Zaklepal na okno otcovy chalupy a on mu přišel otevřít. Nedá se vypovědět s jakou radostí uvítal již ztraceného syna. Slzel štěstím, že se mu vrátil zdravý a živý a dlouho, dlouho do noci si měli co říct. Když pak mladý kolář vyprávěl, jak ztroskotal na moři a jak ztratil všechny peníze i kolářskou palici, otec se jen smál. Hlavně, že jsou spolu a všechny těžkosti života lehce překonají.

Nakonec starý kolář vytáhl zpod lavice synovu ztracenou kolářskou palici a dal mu ji. Měl štěstí, že mu spadla v Severním moři přesně v těch místech, kde ústí tunel na Rejvíz a protože byla těžká, spadla až do mechového jezírka, kde ji vylovili kluci. Kdybychom se podívali na mapu, tak je to pohádkově docela možné. Severní moře je nahoře, Rejvíz je pod ním a těžké věci přece padají dolů, nebo ne?

Znovu se otec se synem společnými silami dali do pilné práce a brzy zbohatli. Jestli ještě nezemřeli, jistě žijí na Rejvízu ve své chalupě dodnes.


Tak to je ta pověst, která nám dokazuje, že existuje i na Rejvízu tunelování. Snad jednou, až tunel objeví cestovní kanceláře, bude Rejvíz slavný, protože právě tudy by mohla vést ponorková trasa na dovolenou za hranice všedních dnů a možná ještě dál do pohádkové říše dětských snů.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Mnichov u Vrbna p. Pradědem

Založení Mnichova
Z  Rejvízu přes les a ještě kousek za Drakovem je u Vrbna pod Pradědem obec s názvem Mnichov. Podlé staré pověsti ji prý kdysi dávno založil pobožný mnich.

Ještě než se mnich stal mnichem, žil s bratrem v zemědělské usedlosti kdesi


ve vnitrozemí Moravy. Ale jednou, i tak už to mezi bratry někdy bývá, se pro nějakou malichernost pohádali doslova a do písmene do krve. Budoucí mnich při této hádce bodl bratra nožem a v domnění, že ho zabil, utekl se před spravedlností schovat daleko do pustých hor. Po dlouhém hledání příhodného místa usadil se pod loupežnickým hradem Kobrštejnem. Postavil si pod ním malou poustevnu a tam chtěl začít nový život plný odříkání světských radostí, aby odčinil domnělou bratrovraždu. Stal se poustevníkem - mnichem. V té době už dávno hrad nesloužil jako hlídková věž, byl obsazen loupeživými rytíři. Na hradě vládl ukrutný loupežník Waldemar, který přepadával cestující a obchodníky na obchodní cestě, jež vedla z rakouských solných dolů přes Moravu až do Vrbna, pak lesem podél Černé Opavy na Rejvíz a do Zlatých Hor, Jeseníku a Kladska. Nejenže přepadával tyto obchodníky v zdejších hustých lesích, ale odvažoval se rabovat, loupit a zabíjet i daleko v nysském knížectví. Tam se lupem obohacoval na poctivé práci prostých i bohatých lidí. Nedávno předtím, než se mnich usadil pod hradem, se Waldemar odvážil unést dceru posledního rytíře z Vrbna a ten, aby zachránil svou dceru Helenu, se s Waldemarem utkal pod kobrštejnskými loukami na život a na smrt. Té tmavé, bouřlivé, občasnými blesky osvětlované noci, byl rytíř v boji zabit a Waldemar si jeho dceru odvedl do loupežnického sídla na Kobrštejn. V rejvízských rozsáhlých lesích arciloupežník dlouho unikal spravedlivému trestu.

Pobožný mnich se zakrátko dozvěděl o Waldemarových loupežných výpravách a nedalo mu to spát. Sám však nemohl nic podniknout. Po pečlivém uvážení, jak zamezit zbytečným obětem poctivých lidí, udělal na křižovatce cesty, která vedla pod loupežnickým hradem, zvonici. Každou půlhodinu tam pak chodil vyzvánět na zvon, aby upozornil obchodníky, že tato cesta je nebezpečná, aby jeli jinudy. Přes všechna mnichova opatření si ale někteří obchodníci krátili cestu na Jeseník právě kolem Kobrštejna přes rejvízské louky.

Jednou se stalo, že Waldemar se svou tlupou přepadl mladého bohatého sedláka. Vzal mu dva vozy plné zboží, zabil jeho pomocníky a sedláka zajal a odvedl na hrad. Protože statečný sedlák v boji zabil několik Waldemarových kumpánů, loupežník se mu chtěl pomstít tím, že ho slavnostně svrhne z kobrštejnské skály do strže. Tak to obyčejně dělával s každým, kdo se mu postavil na odpor. I tentokrát. Svázal sedlákovi nohy a ruce a na tu hrůznou podívanou pozval nejen své společníky, ale i dceru rytíře z Vrbna, kterou násilím držel na hradě a chtěl si ji vzít za ženu.

Jenže právě rytířově dceři se to nelíbilo. Měla dobré vychování a surovosti loupežníků jí nedělaly nijakou radost. Naopak. Nemohla se na to dívat a začala úpěnlivě plakat.

„Co pláčeš, hloupá,“ vytkl ji Waldemar, „vždyť mi zabil několik kamarádů, tak ho musím zabít také. Hlavně že máme jeho bohatství.“

„Za takovou cenu jeho majetek nechci, byť by to bylo samé zlato, “ řekla a slzy ji kanuly z očí.

„Tak co s ním, přece ho nebudeme zadarmo krmit?,“ zeptal se loupežník.

„Hoď ho zatím do hladomorny a pak se uvidí,“ řekla a už tušila, že ji Waldemar poslechne. A on skutečně její prosbě vyhověl. Chtěl si ji naklonit, aby se nevzpírala svatbě, proto sedláka vsadil do kobky pod hradbami. Tím mu vlastně určil pomalou smrt hladem a žízní.

Jenže sedlák nebyl z těch, kteří se rychle vzdávají. Ve vězení si s námahou uvolnil pouta a v noci začal proklepávat silné kamenné zdi. Zanedlouho zjistil, že jedna stěna vězení má vyšší zvuk než okolní. Pomocí úlomků lidských kostí, kterých bylo v kobce po jeho předchůdcích hodně, rozebíral kámen po kameni, aby se proboural ke svobodě. Po několikadenní úmorné práci se mu to podařilo. Zcela vyčerpán objevil za zdí tmavou chodbu, která vedla do volného lesa.

Po dlouhé době uviděl denní světlo, konečně mohl být svobodný. Avšak nemohl utéci za dne, jistě by ho hlídky spatřily. Musel si počkat na tmu. Až bude hluboká noc, jistě lehčeji unikne zrakům loupežnických stráží.

Večer, když vyšly první hvězdy, sedlák opatrně přišel na kraj chodby. Ve tmě však nevěděl, kudy se dát, aby zase nepadl do rukou loupežníků. Chvíli váhal, chvíli rozmýšlel. Vtom tichým lesem zaznělo podivné zvonění: „Cililink,... cililink...“ bylo slyšet zdálky a vytrvale. Vydal se tedy za hlasem zvonku. Ve tmě zakopával o kořeny stromů, o pařezy i polomy, ale toužil se pomstít loupežníkům, proto vydržel všechny bolesti a strasti. Ještě pár kroků a už přišel k mnichově chaloupce.

Zaklepal na dveře a čekal. Jaké však překvapení, když mu otevřel vlastní bratr. Čtyři silné ruce se po dlouhé době bratrsky objaly a čtyři oči zaslzely radostí ze shledání. Do rána po tomto překvapení nemohli usnout. Vždyť si tolik měli co říct. Sedlák vyprávěl o neštěstí, které ho potkalo na cestě pod Kobrštejnem, i o tom, jak se osvobodil z podzemí hradu. Samozřejmě, že si nakonec vysvětlili i hádku, která je rozdělila. Když prý mnich bodl bratra, naštěstí jeho nůž narazil na maminčin medailónek a smekl se šikmo k rameni. Jen bratra silně poranil, ale na smrt to nebylo. Mezi bratry zavládla radost, která byla zakalena jen pomyšlením na krutého Waldemara. Proto se ještě v noci domluvili, že udělají loupežnickému řádění konec.

Hned druhý den si bratři přizvali na pomoc okolní obyvatelstvo a domluvili s nimi tento plán ke zničení kobrštejnské bandy loupežníků.

Polovina shromážděných, pod vedením mnicha, bude předstírat, že veze kolem Kobrštejna velké množství zlata v krytých vozech, ale uvnitř nebude zlato, ale muži, kteří se vrhnou na loupežníky. Druhá polovina se sedlákem, vleze již v noci před dnem útoku pod hrad a ve smluvenou hodinu jej zapálí. Všichni společně pak zaútočí.

Jak se bratři domluvili, tak i udělali. V krátké době bylo po boji a všichni loupežníci bradou vzhůru. Jejich vůdce Waldemar, když uviděl, že mu hoří hrad, si proklál hruď a skočil tam, kam házel své oběti - do strže. Jeho duše se propadla do pekla a jeho jak smola černá krev se rychle vsákla do země. Na tomto místě pod Kobrštejnem dodnes neroste nic jiného než plevel.

Jedině Helena, dcera rytíře z Vrbna, přežila celou tu hrůzu. I když žila mezi loupežníky, její srdce zůstalo poctivé a čisté. Mladý sedlák, mnichův bratr, se do ní zamiloval a zakrátko byla velká svatba, na které se veselil celý kraj. Od těch dob sedlák také zůstal pod kobrštejnským hradem. Postavil si domek vedle bratra a žil s ním svorně a spokojeně.

Po porážce kobrštejnského Waldemara se už žádný loupežník neodvážil hrad obsadit a v kraji se žilo chudě, ale poctivě. Pod Kobrštejnem pak vznikla obec, jejímž zakladatelem byl mnich a proto dostala jméno M n i c h o v.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”

Česká Ves


Čertovy kameny
Dvě hodiny chůze po hřebenu za rejvízskou vodárnou na severozápad od Rejvízu přes Bleskovec a Bílé kameny za rozhlednou Zlatého chlumu leží skupina skal, které se nazývají Čertovými kameny.

Mnozí říkají, že při pohledu na ně mají dojem, že vidí zakletého rytíře, ale ani má nejbohatší fantasie to nikdy nepřipouštěla. Když si však stoupnu pod skalami a přimhouřím obě oči, někdy se mi zdá, že to mohl být obrovský rytířský hrad.

Kameny mají krásnou polohu s výhledem na severozápadní vrchy Hrubého Jeseníku. Nejjasněji je odtud vidět, jak se říčka Bělá, pramenící na severním úpatí Pradědu, proplétá přes vesnice a města v údolí jako stříbrná páska a plyne loukami a zahradami z Jeseníku přes Českou Ves k Mikulovicím, kde se vlévá do Polské roviny a lidskému zraku se ztrácí v horizontu. Tato říčka se v Polsku vlévá do kladské Nisy a Nyském pak do Odry.

Na západ od Čertových kamenů je jako na dlani položeno město Jeseník se svými lázněmi na vrchu Gräfenberk. Dále za městem uvidíme i Lipovou, nad níž se vlevo tyčí podlouhlý hřeben se Šerákem, Keprníkem, Červenou horou, končící velebným Pradědem.

Jedna z bájí o těchto skalách vypráví, že kdysi dávno, v dobách, kdy čerti vycházeli z pekla na povrch země, byl sem poslán čertův učeň na praxi. Však místo aby se naučil správně lákat hříšné duše do pekla, dělal samé čertoviny. Třeba proměnil před poutníkem kámen na cestě ve zlato a když ho poutník zvedl, v tu ránu to byl zase kámen, nebo tam nechal ležet na chodníku zlaťák, sotva se však k němu přiblížil člověk, peníz se začal kutálet s kopce a mnohý turista se za ním hnal jako pominutý.

Jednou mladý čert zkoušel sílu svého zraku. Postavil se na vrchol výše jmenovaných skal a kam se podíval, přinutil zemi, aby hořela jako žhavá láva, až se skály tavily. Docela dobře se dalo říct, že ničil životní prostředí a to se dělat nemá. Je samozřejmé, že se o tom všem dozvěděla správa PUŠ (Pekelná učňovská škola) a udělala patřičná opatření. Čertovsky rychle poslala školního inspektora - renomovaného pedagoga Lucifera, aby zjednal rychlou a účinnou nápravu. A co čert nechtěl, Lucifer načapal čertovského učně in flagranti při ničení životního prostředí. Arcisatanáš začal na učně dštít síru a chtěl ho příkladně potrestat lískovkou na zadní část těla, ale nemohl ho chytnout. Rychlý učeň vyskočil a před pádnou vychovávající rukou inspektorovou, hlava nehlava, utíkal přes rozžhavenou lávu. Právě tehdy, na žhavé lávě, zanechal stopy svého kopyta, které je tam dodnes vidět. Lucifer tedy sám zhasil oheň a zchladil skálu, ale protože spěchal potrestat nezbedného žáka, prý zapomněl pod kameny kus žhavé lávy. Přesně tam ještě dodnes za teplých letních dnů tyto kameny hřejí.

A tak jméno, které podle této báje kameny dostaly, nám může připomínat nezodpovědnost mládí, nebo starého čerta.

Další pověst vypravuje, že se Čertovy skály na Velký pátek před Velikonocemi otvírají. Šťastlivec, který v ten den ke skále přijde, může vejít do sluje a vzít si ze zlatého pokladu, co unese. Musí si ovšem pospíšit, aby nezůstal uvnitř, až se skály zavřou, sic by nespatřil světlo světa.

Jednou prý přišla o Velkém pátku ke skále maminka s dítětem v náručí a s ním také vešla do otevřené skály. Když uviděla tolik třpytivého zlata, odložila dítě, aby si mohla z pokladu vzít co nejvíce. Nacpala si kapsy velikými diamanty a velký kus zlata vynesla v náručí ven. Když se však chtěla vrátit pro dítě, skála už byla zavřena. Zoufalá matka pobíhala kolem skály jako pominutá a rvala si vlasy zoufalstvím. Přes všechno bohatství, jež vynesla, byla najednou nejnešťastnější matkou na světě a ráda by celý poklad vrátila, jen kdyby mohla vidět a sevřít v náručí své modrooké, zlatovlasé dítě. Bohužel chamtivost, je vlastností zlou a žena se zlu poddala.

I tak to ve světě chodí. A odnepaměti platí, že velké bohatství se někdy pojí s velkým neštěstím a v této báji i s Velkým pátkem.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”
Javorník

Javornický hejtman a čert
Dlouhé války přinesly našemu kraji mnoho utrpení. Hodně selských usedlostí zůstalo opuštěných a osamělých, protože většina obyvatel byla vyhnána a pobita divokými hordami válečníků. Také krásný statek sedláka Gideona Tymlinka byl úplně zničen. Všichni obyvatelé statku, až na dvouletého syna, který měl stejné jméno jako jeho otec, byli pobiti. Malý chlapec se dostal k cizím lidem, u nichž vyrůstal a již od útlého věku musel dělat pasáčka kozí a ovcí. Není divu, že často snil o lepším a krásnějším životě, který by měl, kdyby vojna nezničila usedlost jeho otce. Toužebně pohlížel k zámku na Jánském vrchu a snil.

Jednou před nim znenadání stanul myslivec v zeleném šatě. Tymlinek rychle povstal a pozdravil:

„Pochválen buď Ježíš Kristus“.

„Fůjtaibl“, ulekl se neznámý zbožného pozdravu a uplivl si.

Byl to čert, ale to Tymlinek nevěděl. Při řeči pak pasáček vyprávěl čertovi o svém tvrdém osudu a svých touhách.

„Mám možnost tě na sedm let ustanovit zámeckým hejtmanem,“ řekl mu čert. „Musíš se mi však zapsat tělem i duši.“

Tymlinkovi to vlastně bylo jedno, hůř mu být nemohlo a tak čert na pruhu pergamenu sepsal smlouvu a pastýř ji podepsal svojí krví.

„Zítra ráno se hlas do služby u zámeckého zahradníka“, řekl mu čert a dodal. „Já již zařídím další.“

Potom čert v mysliveckém šatě, šťastný, že od pekelného knížete Lucifera dostane za člověčí duši pochvalu odešel a pastýř upadl do hlubokého spánku. Probudil se až ráno a ihned odešel k zámeckému zahradníkovi. Tak byl za pomoci nekalých čertovských kouzel přijat do služeb vratislavského biskupa jemuž zámek patřil. Brzy svého vznešeného pána získal přátelským a ochotným chováním a netrvalo dlouho a biskup ho jmenoval zámeckým hejtmanem.

Když se stal pánem náhle se jeho povaha změnila. Vysokými poplatky týral poddané a prostopášným životem chtěl přehlušit výčitky svědomí, že prodal svou duši ďablovi. Ať dělal, co dělal, všechno dělal ďábelsky krutě. Měl sice chvíle, kdy se chtěl polepšit, ale pokaždé když vstoupil do kostelní kaple k pokání, slyšel na zámecké věži zvonek rozhoupaný neviditelnou rukou: „tym-link, tym-link,“ upomínající ho na jeho konec stanovený čertovou smlouvou. A tak od polepšení pokaždé upustil. Všichni javorničtí obyvatele už se dozvěděli, že zvonek svým „tim-link, tim-link“ připomíná jejich hejtmanovi jeho bezbožný konec.

Sedm let uběhlo jako voda a čert se vydal na cestu, aby přinesl do pekla Tymlinkovu duši. V Javornickém podzámčí se pozdě večer zastavil se svým koněm u kováře. Zaklepal na okno a volal drsným hlasem:

„Starý, otevři! Je tu pocestný, který spěchá. Musíš mu okovat koně.“

Kovář učinil, jak mu bylo poručeno. Po skončení práce, mu cizinec hodil k nohám peníz. Když se však starý kovář shýbl, aby jej zvedl, zpozoroval, že neznámý má jednu nohu koňskou. V tu ránu se dovtípil, že je to Čert. Než mu ale stačil navrhnout, že oková i jeho nohu, zmizel. Kovář se ženou se dovtípili, kam čert spěchá. Dlouho se modlili za spásu duše zámeckého hejtmana, ale marně.

Čert zatím seděl pohodlně na koni, jenž se klusem blížil k cíli. Sotva přijel k zámku, brány se samy od sebe rozevřely. Jezdec seskočil s koně a odebral se do hejtmanova pokoje. Ten seděl na pohovce a popíjel víno.

„Tak, pane hejtmane,“ řekl posměšně čert, „sedm let je pryč a já jsem přišel, abychom spolu zúčtovali. Splnil jsem, k čemu jsem se smlouvou zavázal a nyní je řada na tobě. Udělej, co jsi podepsal svoji krvi. Pojď se mnou!“

Hejtmanovi se však nechtělo a začal se s čertem hádat. Nemohl uvěřit, že už uplynulo sedm let od doby, kdy svoji krvi podepisoval pergamen. Ale čert mu ukázal smlouvu a přistoupil k hejtmanovi, aby si ho odnesl. Mladý hejtman se s nim pustil do křížku. Byl to tvrdý boj. S obři silou se nešťastník vrhl proti pekelnému knížeti, ale ten byl silnější a tak se hejtman brzy unavil. Čert jej chytil za nohy, vystrčil z okna a tloukl jeho hlavou o zeď, až ho zabil. Mrtvolu si pak přehodil přes ramena a na koni ujel vzduchem do pekla. Na dotyčném místě zámecké zdi je do dnes vidět rudé skvrny, jež se podle pověsti nedají ani smýt, ani zatřít.

Dodnes javorničtí obyvatele věří, že zvoneček, který prý do zámecké věže přinesl čert a jenž je tam posud, při zvonění svým žalostný naříkáním „tým – link – tym - link...“ upozorňuje obyvatele města, že se hříšný život se nikdy nevyplácí.

Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”


1   ...   14   15   16   17   18   19   20   21   22


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna