To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona32/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   28   29   30   31   32   33   34   35   ...   43

DOZWUKI

Nejraczi bych o nich ani niepisoł. Straszne! Asi miesiónc po nas se wrócił Jindra, Filip a Włada. Filip se na padaku szkaredzie złómoł noge. Miesiónc leżoł u Dyma na stawbie a Włada se musioł o niego starać. To znaczi robić a żiwić ze swojigo płatu dwóch.

Łoto żech potkoł Filipa, tak uż to mo dobre. Jindra zaś prawił o Dymowi, że to uż je z nim straszne. Je pry na tym psychicki roz tak gorzi, niż jak my odjyżdżali. Jeśli nieprzestanie chlastać, tak źle skónczi. A skóncził. Zabił se na motorce. Aj choć Raf mówił, że sóm o tym pochyby, czi go nahodóm niezakatrupili Albańcy. Wypadało to pry na bómbe tympym przedmiotym do głowy a naraficzóne na hawarke. Udajnie ich pry zamiestnowoł na tej swoji stawbie a niepłacił, bo samozrzejmie nimioł z czego. A w tyn wieczór mioł jechać z Chalkidi z prachami. Na Dymowóm śmierć dopłacił samozrzejmie aj Raf, kiery tam je eszcze do dzisio a czako na lodě. Dymo mu dłóżił 2000 marek. Snad mu to ta rodzina wypłaci.

A eszcze jedna plotka. Roberta - brache od Romka - deportowali aj z jego babóm a z tym guchim małym upiszczańcym. Pry to miała na sumiyniu ta jego baba. Prostituce. A Robert o tym wiedzioł. Jednacze 20000 Dr. na wieczór - to je dość.


Ale żeby aj na sumiyni?!
Asi jak pro kogo.
Czau!!!

JAHODY

Nějak se to celé semlelo narychlo. Spolupracovník Stín se na noční nějak prokecl, že jedou jenom tři. - Tři v autě? No, možná bys tam vlez. Ale nic ti nezaručuju.Tak žeby?

Nahlásil jsem volno. Dost. Asi na dva turnusy. Jenže pak se situace zkomplikovala. Nepojedeme z Jabla, ale až z Krakowa. A ti Poláci o mě nevědí. Má to být nějaký Włodek a jeho matka. Ani jsem nestačil vzkázat Jiřce a vypařil jsem se. Dost tak jsem nevěděl do čeho jdu. Po cestě autobusem do Krakowa jsem tušil, že něco kiksne. Włodek už čekal Stína na autobusáku a když mu Stín řekl o mě, netvářil se vůbec vesele. A ke všemu mi byl hrozně nesympatický. Hnusný navoněný Polák. Okamžitě věděl, že se do auta nevlezu, poněvadž jsou úplně nabalení. O zahrádce nechtěl ani slyšet.

Šli jsme k němu na koleje. Tam to bylo ještě horší. Z pokojů průchoďáky. Negři. Polky s děckama a Włodkova stará z Jablunkova. Miriam. Ještě nesympatičtější než Włodek. Všichni byli nějací nasraní a já myslel, že na mě. Domluvili jsme se na tom, že mi dají adresu. Byla to farma Oty Ulma v Krumense u Lübecku. Hodili mě na nádraží a ať si to rozmyslím. Oni musejí ještě zpátky do Włodzisławia pro Włodkovu mámu. Vyjedou teprve ráno.

Tak jsem si zjistil kolik stojí vlak do Szczecina. Když jsem se dal na boj, tak to přece nevzdám hned na začátku. Koupil jsem si jízdenku a měl tři hodiny čas. Kraków je moc hezké město. Toulal jsem se po náměstí a fotil. A taky poslouchal cikány, jak pěkně hráli. A díval se na portréty. A když se mě pan malíř zeptal, jestli nechci taky namalovat portrét karikatúru, tak jsem mu odpověděl, že nemám tak velký pas.

Na nádraží bylo plno bezdomovců. Většinou Rumuni a Rusáci. Seděli v podchodech a člověk měl strach, aby ho neokradli. Vlak měl půl hodiny zpoždění. Přijel až ve čtvrt na dvanáct. Našel jsem si poloprázdné kupé. Seděl tam facet o něco starší než já a mladá hezká holka. Za chvíli se dali se mnou do řeči a ona asi po dvaceti minutách poznala, že jsem Čech. Tak jsem je učil mluvit: tatínek, dítě a další uťanťaná slova a s vojákem z povolání, jak jsem později zjistil, jsem probíral ekonomiku a politiku. Byl sice kdysi komunista protože musel, ale vůbec na ně nenadával a nepřál jim smrt, jako já. Líbil se mu náš Favorit. Zajímal se na kolik vyjde u nás a zjistil, že na stejně jak u nich. Já jsem zas zjistil, že se u nás máme podstatně lépe než u nich a taky máme lepší budoucnost. Příklad – půjčky. U nás je těch 15% úroku a oni mají až 70-80%. Zhasnuli jsme a snažili se usnout. Mladá seděla vedle mě a usnula mi na klíně. Nebránil jsem ji v tom a usnul taky.

Svítá. Na umyvárku a trocha hygiény. Snídaně.

- A dáte si kieliszek?

Lampasák ano. Mladá ne. Během konzumace butelki mladá vystoupila. Rozloučil jsem se s ní a pozval ji na Gorolski Święnto. Z lampasákem jsme dorazili butelku.

Szczecin!!! Nemůžu lampasáka vzbudit. Lomcoval jsem s ním, lomcoval, až jsem jej probral. Byl ožralý, ale zavedl mě k tomu autobusu na hranice, jak mi slíbil. Do Kołbaskowa mi dokonce koupil i jízdenku. V autobuse jsem se seznámil s jedním Polákem, který jel za podobným cílem jako já. Na hranicích jsem si koupil za złote mapu a zbytek proměnil v marky. Polák mi poradil, že když neseženu práci v Hamburku, ať přijedu do… A teď už to místo neznám, ale mám je zakroužkované na mapě.

Můj pokus projít hranice byl marný. Prý je to jenom pro auta. Pro pěší je třicet kilometrů jižněji.

No kurňa! Tak to je průser!

Nečekal jsem na poláka a hned jsem si to zamířil k prvnímu autu. Jestli by mě nepřevezli jen přes hranice.

- Máš všecko v pořádku?

- Jo!

- Tak nalez.



A už podávám celníkovi z auta pas a hrrrr na DDR! Prý mě hodí až do Berlína, ale bude mě to něco stát. Ptali se mě, kolik mám peněz. Říkám, že málo.

- Kolik to je málo?

- 130 DM. - Rozesmáli se.

- To tam s tím chceš jako vyžít?

- Ano. Mám sebou hodně žrádla.

Byli to překupníci se starými a rozbitými auty. Vůbec se mi nelíbili. Zastavili u supermarketu, ať prý na ně počkám v autě. Vrátili se s balíkem piva v plechovkách. Dali mi jedno. I cigaretu. Dokonce i druhé. Před výpadovkou na Berlín mi zastavili. Vystoupil se mnou řidič a povídá:

- Jestli mi nedáš deset marek, nedám ti bágl!

- Zkurvysynu! – pomyslil jsem si a dal mu je.

Ještě že byl další stop DDRák a hodil mě o sto kilometrů dál. Prý se mají lépe než kdysi. Vydělávají ale o polovinu méně, než bundesové. Ceny stejné. Snad něco nižší. A dálnice panelové. A na nich hodně trabošů.

Další byl tirák. Jeli hlemýždím tempem a furt šprechtili německy. Šlo to na nervy, protože to byla kolona a já nemám rád vysílačky. Ulevilo se mi, když zastavili a řekli mi, ať si zkusím najít něco jiného. Budou tu minimálně hodinu stát. Tak jsem chodil od auta k autu a bylo mi blbé se jich ptát. Vyřešil jsem to jinak. Na výjezdu od čerpací stanice jsem shodil bágl a mával. Ať mi raději zastaví ten, kdo chce sám od sebe. Nerad se vnucuji. To odhodlaní mi ale dlouho nevydrželo. Slyšel jsem nějaké české hlasy. Favorit Forman. Stáli tam u něj dva pánové středního věku. Prý ať počkám. Jedou do Hamburku, ale musím se zeptat jejich šéfa. Byl hodný. Šumperák. Služebka do Holandska. Jediným zajímavým bodem byla bývalá celnice mezi východem a západem. Rozbitá na cucky. Všechna okna vysklená. Úroveň. Germáni. Pak už to šlo jak po másle. Hipisák dobře mluvicí anglicky mi přesně vysvětlil, jak se dostanu do Krumense, které neexistuje na mapě. A dostal jsem se tam brzy. Ještě mi pomohly tři stopy. Dva mlaďási ve sporťáku bez střechy, kteří mi nabídli cígo a to zas nešlo v tom větru zapálit. Pak mikrobus, ve kterém byli špinaví Turci a Rumuni a určitě jeli ze sběru. A nakonec obrýlený intelektuál delších vlasů mě zavezl přímo před farmu a zajímal se, proč se chceme se Slovákama rozdělit. Tak jsem mu vysvětlil, že ne my s nimi, ale oni s námi.

Vystoupil jsem z auta a vidím nějaké stany. Přijdu blíž. Poláci. Tábořiště na nádvoří v takovém hnusném prachu. No děkuji. Bylo půl osmé večer. Někteří zrovna večeřeli a vítr jim foukal prach do jídla. Pozdravil jsem hned prvního. Mladý kluk. Snad po vojně. Všechno mi vysvětlil. Normálně se nemusím nikde přihlašovat. Ráno vstanu, beru košíčky, zaujímám místo určené na poli a sbírám. Za košíček dostávám tiket a za tiket 4,5 DM. Prý dřina jak hovado, ale těch čtrnáct jde za celý den nasbírat. Ptal jsem se ho, kde se můžu ubytovat. Prý kdekoli, kde je místo si můžu postavit stan. Ten tu ale nemám. Mě stačí jenom karimatka a spacák. To jste měli vidět, co se začalo dít.

- Jak pan może bez namiotu? Przecież pan zmarznie!

Vůbec nedovedli pochopit, že u nás v Československu to je běžné. A tomu, že jsem z Československa se taky divili. A ještě ke všemu:

- I sam na taką podróż?

Ti moji první známí byli z Kent a trošku jsem se s nima skamarádil. Fleka jsem si však našel daleko od nich. Hygiena. V nějaké maštali dvě sprchy a dva umývadla. A taky dvě záchodové mísy. Všechno rozděleno tak, aby jedno pohlaví nevyrušovalo druhé. Pitná voda byla nainstalovaná na stěně kravína. Můžeme ji pít taky. Přece nejsme o nic horší, než krávy. A něco jim necháme. Umýt, požrat, zapít to šumákem a hurá na procházku. Bylo asi půl desáté a ve vesnici živá duše. A světlo jak u nás snad v 18.00. Vesnička to byla pravda hezká. Krásná byla stojatá voda lemovaná vrbami. Krásné byly domky a zahrady před nimi. Krásné pak si bylo lehnout v půl dvanácté, když se začalo stmívat.

Ale hnusné bylo vstávat v půl páté ráno, rychle něco hodit do sebe a jít makat. Byli jsme tam dvě skupinky. Poláci, mezi které jsem se zařadil i já a pak Turci. Boj o bedničky. Každý se jich snažil nabrat čím jak nejvíce. Já osobně jsem jich vzal deset a než jsem došel ke svému řádku, který mi určil polský kapo perfektně ovládající němčinu, nic nedělající, jenom chodící s klackem a kontrolující řádky, zda jsou za námi dobře vysbírané. Jo, a než jsem došel ke svému řádku, tak se mi bedničky dvakrát rozsypaly. Nakonec, nebyl jsem sám. A sběr. To bylo něco. Zpočátku byla ještě celkem zima. Pak začalo stoupat slunko a bylo hůř a hůř. Košíček měl čtyři přehrádky a do plna nasbíraný měl mít pět kilo. Za něj byla odměna 4,5 DEM. Polákům to šlo moc rychle. Taky ale jak komu. Mě se dařilo tak nasbírat jeden za hodinu. Bolelo celé tělo. Nejvíc záda a nohy. Člověk nevěděl, jak se k tomu postavit. Zda rozkročmo nad řádek, nebo zleva, zprava, klečet, dřepět, či sedět na bedničce. No, pro zpestření jsem každý košíček chodil odevzdat k sběrnému vozu. A taky z bezpečnostních důvodů. Stávalo se totiž, že člověk jich tam nasbíral víc a pak zjistil, že se ztratily. Samozřejmě že Turci. A taky na slunci jahody seschly. A když byl u odběru šéf, nebo zástupce, tak kontrola byla přísná. Zástupce měl totiž klacek a hrabal v jahodách. Jak tam našel zelenou stopku, nebo jahodu, celý košíček vysypal a znova. Když bylo všechno v pořádku, tak jsme za košíček dostali ticket. Byl pátek a my jsme dělali jenom do 12.00. Nasbíral jsem pouze šest košíčků. Byl jsem sedřený jak hovado. Výplata. Dlouhá řada. Přívěs. V přívěsu baba v brýlích. V řadě Turci, Poláci a já. Turci se předbíhali. Dávali lístky známým. My jsme zuřili. Ale dočkali jsme se. Vydělal jsem si 27 marek za půl dne. Nebylo to moc, ale pět stovek je pět stovek. Dělat celý den, tak mám tisíc. Jenže problém. Odpoledne jsme už nemohli sbírat, protože neměl odběratele. V sobotu jsme nemohli sbírat taky, protože do pondělka by už nebyly čerstvé. Takže další sběr bude až v neděli ráno.

Oběd. Dal jsem si zbytek salámu a k vodě. Prý je tam někde lom. Tak se půjdu okoupat. Šel i Piotrek a přidala se k nám celkem sympatická sedmnáctka Patricia. Piotrek se ji snažil sbalit, ale zbytečně. Jezero bylo v pískovně. Hezké. Po cestě jsem si koupil bochník chleba a pivo v supermarketu. Voda byla perfektní. Na břehu plno němčourů nahých i v plavkách, psů a byli tam dokonce i koně. Asi jsem to pětkrát přeplaval a šel do tábora. Poláci z Kent se rozhodli, že se přestěhují dozadu. Já jsem jim pomohl a přestěhoval jsem se taky. Nedalo se nic dělat. Vnutili mi stan. Než jsme ty dva hangáry a ten můj stan postavili, tak se setmělo. Leszek a Stasiek mě pozvali na víno. Seděli jsme a kecali o životě a vojně. A taky o fotbale. Právě skončilo mistrovství Evropy a němčouři prohráli s Dány. Dělal jsem tam celkem atmosféru a Poláci se kolem nás začali srocovat. Ožrali mě úplně zadara. Jedna třicetiletá paní, nebo slečna, po mě pořád házela očko. Tak jsem si představil, jak ležím v noci ve stanu a ona se mi tam potichoučku vplíží. Já budu ležet na zádech a ona si na mě sedne a začneme se milovat. A těsně před vyvrcholením mi řekne:

- Uważaj pan!

V neděli, když budeme sbírat jahodičky, tak se nenapádně ke mně přiblíží:

- Czy mogę dzisiaj znów przyjść nocą do pana?

- Tak, ale musi mi pani nazbierać jeszcze jedną kobiałkę (košíček).

Ráničko. Hezky. Slunečno. Rychle posnídat. Uvařil jsem si plévku na hořáku od kolegów z Polska. Pak jsme vyrazili k vodě. Po cestě jsem koupil tři pivka v plechovkách a rozdělil jsem se o ně z Leszkiem a Staśkiem. Bylo třeba si vyprat hadry. Úplně oblečený i s kloboukem jsem přišel k němčourům, kteří se vyblbovali na břehu a ptal se jich, jestli tam je dost vody, abych mohl skočit po hlavě. Říkali, že je. Tak jsem se rozběhl a přes rákosí hup do vody. Přeplaval jsem jezero tam a zpátky. Namydlil hadry do běla a zase hup a tam a zpátky. Vysvětlil jsem Polákům, že u nás lidí nemají automatky, takže pereme takovým způsobem. Předepraní, praní a vypláchnutí. Nevěřili. Pak to vyprávěli celému kempu a ten kroutil hlavou.

Přišel jsem taky na zlepšovák, který ohodnotili za nejlepší. Jak sbírat jahody, aby u toho člověk nebyl dolámaný. No jednoduše! Chce to mezi řádky vykopat takový hluboký kanál, asi jeden a půl metru a z toho kanálu sbírat jahody asi tak na úrovni prsou.

Hlad. Oběd. A pak hledat kus stínu. Nebo se o něj rvát, protože slunko bylo strašně ostré. Takové hyca jsem fakt nezažil ani v Turecku, ani v Řecku. Nebo, že by to bylo ozónovou dírou? Snad. Prý se tam zrovna vyskytuje. Potvora jedna. Opálilo mě jak sviňa. Už včera. Jenom z levé strany při sběru. Večer na procházku. Nechal jsem se vyfotit na oblouku mostu asi stopu širokého. Takových dvacet metrů nad hladinou kanálu, po kterém pravděpodobně kurzovaly lodě do Lübecku. Až nahoře se mi roztřásla kolena, když jsem se otáčel směrem zpátky. Uvědomil jsem si, že pod mostem mohou být zabetonovaná nějaká železa a podobně.

Tento večer se neflámovalo. Ráno bylo třeba vstávat o půl čtvrté. A měl být také poslední den sběru. To je teda smůla. Tak jsem šel spát dříve. Už asi ve 22.00. Nějací Poláci z vedlejšího stanu se vrátili z Hamburku a dělali takový bengál až do dvou do noci, že jsem nemohl usnout. Byl jsem nasraný jak hovado. Jak jsem se později dověděl, měli důvod k oslavě. Zaparkovali auto a šli na pláž. Večer se vrátili a auto nikde. Co teď? Zjistili, že jej odtáhli policajti, protože parkovali na nedovoleném místě. Stálo je to sto padesát marek. To je radost.

Ráno. Budíček. V půl čtvrté. Nesnídal jsem. Nažeru se jahod. Deset bedniček. Dostal jsem řádek a hned vedle Turci. Zpívali si orientální popěvky a já Cug do Werku a Hyje na Turka. Bylo to zábavné. Dneska mi šla práce od ruky. Odkoukal jsem, že nejlepší je sedět na bedničce a posouvat se dopředu. Ale pořád mi to šlo pomaleji, než těm Polákům, co jeli vedle mě. Radili mi, ať nesbírám ty malé, ale jenom ty velké. A já blbec poctivý neposlouchal a ještě jim říkal, že sice je pravda, že marky budou mít, ale půjdou po smrti do pekla a já na ně budu plivat z nebe. Nasbírali do 12.00 o dva až tři košíčky více, než já. Mě se jich povedlo sedm a skončil jsem už v půl dvanácté. Rychle jsem se postavil před přívěs vyzvednout peníze. Kdybych nebyl vysraný! Ale doplatil jsem na to. Systém vyplácení byl asi takový. Dalo se škaredé bábě lístky a ona vám dala peníze. Pak jste podepsal listinu. A já jsem udělal kiks. Dal jsem lístky, podepsal jsem listinu a nějak mi bylo dlouho divné, že mi nic nedala. Až po čase o deset marek více. Říkám si – kopla se! Rychle jsem je sbalil a šel do prdele. Byl jsem už skoro u stanu, když za mnou přiběhl vlasatý Polák, že mám jeho peníze. Ať s ním jdu k přívěsu a tam mu je odevzdám a dostanu svoje.

A kurňa!

Bylo mi ho líto. Tak jsem tam s ním šel. Dal jsem mu je na očích účetní a teď chci svoje. Ona tvrdí, že jsem si ty svoje vzal. Já, že ne! Ona, že jo! Jsem podepsaný? Jsem! Takže je mám a konec.

Ptal jsem se ji, jestli umí anglicky. Chvilku uměla. Tak jsem se ji snažil vysvětlit, jak k tomu došlo. Začala se vztekat a najednou neuměla. A ať ji prý nevyrušuji. Nemůže se soustředit na práci. Byla červená od zlosti. Já taky. A bylo třeba sehnat tlumočníka. Bylo mu všechno vysvětleno a šlo se za šéfem, protože ježibaba tvrdila furt dokola jedno a totéž, že mám svoje peníze a ještě bych chtěl vzít ty navíc. Svině prolhaná! Tak jsme chtěli alespoň navrhnout, že jim bude na fajrónt těch třicet a půl marky podle těch bločků nadbývat. Nechtěla o tom ani slyšet. Už to nejde. Peníze žádné nedostanu a konec! Do té doby jsem se snažil jednat s nimi pěkně, ale pak jsem chytnul nerva a řek jsem šéfovi, že o něm napíšu pěkný článek do novin. Říkal, že to je hezké, alespoň bude jeho farma v novinách. Tak jsem se vytočil a vynadal mu anglicky do pojebaných zlodějů z Východního Německa. Jestli prý okamžitě neopustím farmu, tak na mě zavolá policajty.

Ještě chvíli jsem mu oponoval, ale z těch policajtů jsem dostal strach. Je sice pravda, že nás zaměstnával načerno, ale určitě bych s nimi nepochodil dobře. Přece na mě nebude volat policajty, kteří by mu uškodili. Zavolá si známé a ti mě z toho šoku proberou. Přinejmenším to skončí deportací a nežádaným razítkem v pase. Jebu na tebe!!!

Psychický vyždímaný a úplně na dně jsem sežral oběd, sbalil krosnu, rozloučil se s Poláky a šel z prokleté farmy do pi… K jezeru. Tam jsem se okamžitě okoupal a četl si v bibli. To abych se naučil odpouštět. Nevím ale, jestli jsem mu odpustil, protože bible byla psaná anglicky.

Tak, a co teď? Mám ještě dva týdny volno. Že bych si našel nějakou rachotu? Třeba v Hamburku v přístavu? Nebo jezdit po farmách a někde se uchytit? Anebo že by turistika? To mě lákalo nejvíc. Asi sbalím pinkle a vyrazím do Lübeck. Tam odsud se dostanu na výběžek poloostrova . Trajektem na ostrov Zéland, který je už z části dánský. Stopem do Kodaně. Tam odsud zase trajektem do švédského Malmö. A z Malmö do Gdaňska přes Balt. Jen aby mi stačily peníze na trajekty a je to v suchu.

S báglem na zádech pomalu opouštím Krumense a stopuji. Jdu a nic. Smůla. Hospoda. Stavím se jenom na jedno. Chutnalo. Druhé. Přišla na mě nostalgie. Třetí a pak už čtvrté, páté. Cena 25 marek. Svět je kurva. Bylo mi do breku. Jdu z hospody. Zastavil mi vůz. Poláci z naší brigády a že mě vemou do Lübeck. Dojeli jsme tam a už se začínalo stmívat. Byl jsem ožralý a družný. Zapovídal jsem se z Litevci, Poláky a ptal se jich na cestu do Dánska. Každý mě posílal někde jinde.

Bloudil jsem po městě až někde do jedné hodiny. Pak jsem se nasral a hledám nocleh. Vidím nějaké pole, tak jsem tam zašel a lehnul si mezi dva stromky. Ráno mě probudil pískot píšťálky. Šok!!! Spal jsem na hříšti mezi brankami a nějací dorostenci zrovna začínali trénovat. Rychle jsem sbalil pinkle a pryč!Dostal jsem strach. Hlavně ze snu. Byl jsem v Jablunkově na náměstí. Úplně sám. V tom přišel kámoš a říká mi:

- Víš kdo se dneska vrací z basy?

- Ne!


- Anděl.

- Ale hovno! On byl v base? Už asi ale pěkně dlouho. Tak to je perfektní. Už se těším, jak si popovídáme.

Sen hezký, ale skutečnost je taková, že Anděl před třemi roky umřel. A povídej si s ním. Jediná možnost, že bych taky umřel. A to se mi ještě nechce. Ještě jsem nebyl v Austrálii a nemám dítě. Takže jsem vzal sen jako znamení, že bych měl napnout plachty a nejbližší cestou domů. Žádné Švédsko! Pryč odsud! Nejhorší je dostat se z města. Těch podjezdů a nadjezdů. Toho smradu z aut. Toho překračování svodidel a přebíhání na druhou stranu výpadovky v zatáčce, když člověk nevidí, kdy vystřelí další auto. Našel se dobrák hovořící anglicky, který mě tam odsud dostal. Myslel si, že jsem Skandinávec, ale pak mu ani nevadilo, že jsem Čech a dovezl mě do Hamburku. Takový kruhový objezd jak v Havířově a stopaři s cedulkami na Berlín. Já jsem cedulku neměl, ale zastavil mi kačer. Řidič typu Zappa mi nabídnul camelku. Kecali jsme o muzice a Skotsku a jel do Schverina. Jestli bych prý nechtěl jet s ním. Je to údajně hezké město. Plno kulturních památek. A mohl bych u něj přenocovat. Vymlouval jsem se mu, že nemůžu. Spěchám do práce a podobně. Ale pak jsem došel k názoru, že by to nebylo marné. Vždyť mám dovolenou. Tak proč ne? Něco uvidím poznám. A tak jsem mu řekl, že jsem si to teda rozmyslel a pozvání přijímám. Měl z toho očividně radost. Klábosili jsme dál. O zaměstnání a podobně. Když mi řekl, že dělá masáže, tak mi začalo blikat oranžové světlo a dostal jsem lufta. Budu u něj na noc, navrhne mi masáže. Od toho už je to jenom krůček. Výpadovka na Schverin. Byla mě hanba, že jsem takový nedůvěřivý, ale poprosil jsem ho, ať se nezlobí, ale přece už jenom pojedu raději domů. Byl zklamaný, ale beze slova mě vyhodil.

- Danke!


- By!

Do patnácti minut další stop. Můj ročník. Saxofonista. Kromě Austrálie zcestoval snad všecky kontinenty. Řekl jsem mu, že jsem příliš unavený a jestli si můžu udělat pohodlí. Spal jsem pak až do Berlína. Tam jsem nabral vodu a náklaďákem jsem se dostal do Frankfurtu. Nad Odrou. Šofér byl mladší než já a sedláckého vzezření. Anglicky neuměl ani slovo. Asi dva kilometry jsem šel pěšky k hranicím. Kolem jezdila auta a troubila na mě. Někteří mi mávali. Asi poláci, co jsem se s nimi skamarádil na farmě. Konečně mi zastavilo auto a převezlo mě za hranice. Byl to Polák zřejmě alergický na Čechy, protože když jsem mu přiznal příslušnost, vysadil mě, že musí pokračovat sám.

V Polsku to bylo se stopem trošku pomalejší. Asi tak o polovinu horší než v Německu. Šel jsem kus pěšky. Mapu jsem neměl, tak jsem na rozcestí nevěděl, kudy mám dál. Naštěstí jela kolem nějaká Němka na kole a taky byla z toho blbá. Tak jsme to dali dohromady a zjistil jsem, že musím pokračovat na Zelenou Horu. Ona zase do Poznaně. Asi za půl hodiny jsem zastavil auto a to mě zavezlo do Nowej Soli. Byl jsem dost unavený z toho horka a z těch konverzací, tak jsem prodal pět marek a šel na bahno. Objednal jsem si to nejlevnější. Humus! Podruhé dražší. Ještě větší humus!!! A ke všemu teplé. To třetí bylo nejodpornější. Tak jsem si dal to nejlevnější zase jako čtvrté.

Vylezl jsem z hospody, dalo by se říci ožralý. Nablízku byl takový parčík. Tam se nažeru. Sedl jsem si na lavičku a hned se u mě objevil takový slizký týpek. Buď byl ožralý, nebo nebyl normální. Začal somrovat guláš. Štítil jsem se ho, ale dal jsem mu trošku. Pak něco mlel o osudu a prozřetelnosti. Že jsme se dneska museli setkat. Že už na ten den čekal dávno a jestli bych mu ještě nedal. Je to prý wspaniały soczek v té plechovce. Odbyl jsem ho, že mu nedám, protože mám hlad. Prý, jak se jmenuju. Tomáš. Jaká náhoda! On je zase Bogdan. Bogdzio!!! Ať mu tak říkám. A že je každou noc ve vesmíru a taky se tam stýká z naším prezidentem Havlem. A jestli bych mu nedal na památku tu plechovku, že ji vylíže do sucha. No, to mu snad můžu dát. Dal mi protihodnotný dárek. Prázdnou škatulku od zápalek. Ptal se mě, kolik mám peněz. Řekl jsem mu, že tak akorát, abych se dostal domů. Somrák jeden - pomyslil jsem si. A on zareagoval úplně opačně, než jsem čekal. Dal mi 500 Zł. Díky! Aspoň mám na hajzl. Ještě mi chtěl podat ruku na znamení věrného přátelství. Ale ne pravou. Raději levou. Kdybych ho zradil, tak aby mi ta pravá neupadla. Budu jí prý více potřebovat. Kurňa!? Synku, tebe se asi nezbavím!!!

A taky mi to ještě trvalo asi půl hodiny. Šel jsem směrem na Wrocław a on se mnou, že to má po cestě domů. Chtěl moji adresu. Zapřel jsem mu, že mám tužku a papír. A tak otravoval po stáncích až to sehnal. Nadiktoval jsem mu: Tomáš Sikora, Koperniková 10, Třinec. Pozýval mě k sobě, ale já jsem mu tvrdil, že když jdu rovně za svým cílem, tak nikdy neodbočuji.

Za městem jsem chytnul dalšího stopíka. Byli tam kromě šoféra další dva, taky stopaři. Ten starší pan tvrdil, že mu žena doma nebude věřit, že přijel tak pozdě, protože už pět hodin stopoval v Nowej Soli. Mě zas nechtěli věřit, že jsem v deset dopoledne vyjel z Lübecku, což je severně od Hamburku. Šofér byl studentem na nějaké wrocławské univerzitě a taky kšefťák s hadrama. Když jsme dojeli k Wrocławi, byla už tma. Nechal mě na výpadovce na Kraków.

Byla tma. Asi 22.00. vyrazil jsem pěšky po krajnici. Šel jsem asi hodinku a stopoval. Nic. Tak si najdu něco na nocleh. Kolem cesty ale nic rozumného nebylo. Byla tam ale nějaká odbočka. Snad do dědiny. Zkusím to tam. Asi po deseti minutách jsem narazil na ohníček. Raději ho uhasím. Ještě tady vznikne nějaký požár a bude to na mě. Přiblížím se k ohni a najednou se kolem mě všecko rozštěkalo. Rozsvítily se světla. Rozsvítily se v nějakých krabicích, nebo co to bylo za zemljanky a začali po mě řvát v nesrozumitelném jazyce nějací lidé podobní opicím. Zvířil se prach když jsem začal utíkat. Kravál za mnou. Doběhl jsem k dálnici a směr Kraków. Pořád jsem se otáčel. Až jsem se tak po třech kilometrech přesvědčil, že mě už nikdo nestíhá, přešel jsem do chůze a stopoval dál. Do půlnoci. Nic. Ani stop. Ani rozumný nocleh. Ale přece jenom nějaké křoviska. Do rána jsem se budil s obavou, že nade mnou stojí cikáni a směji se mi, že jsem jim nezdrhnul. Byl jsem rád, že jsem se probudil živ a zdráv. Dvěmi auty se mi podařilo dostat do Opola. Tam jsem už měl stopování plné zuby. Koupil jsem si jízdenku a autobusem dojel do polského Těšína.V kapse plus patnáct marek.

BASKING

HRANÍ DO FUTRÁLU

1   ...   28   29   30   31   32   33   34   35   ...   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna