To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona34/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   30   31   32   33   34   35   36   37   ...   43

KOLÍN

Ráno jsme vstávali v 7.00. Nejračí bych ještě spal. Posnídat, sbalit si věci a na stopa. Hodinu nám trvalo, než jsme se vymotali na výpadovku. Tam byla čekačka přes 90 min. Nějaký kluk s holkou. Australané. Prý jedou do Čech. Tak Good luck. Už jsme měli toho stopování plnou prdel, tak jsme se dali taky do pohybu.

- Hurrá! Stojí!!!. Výborně! A kam jedete?

- Hodně daleko. Do Bonn.

- Špica, to je kus.

Jura chvíli konverzoval a já jsem hodil spánek. Frankfurt. Letiště. Tam jsme se rozkecali. Vyprávěl, jak odsud letěl za synem do USA. A já jsem se stačil pochválit, že odsud poletím do Indie. Bylo se třeba rozloučit. Benzínka. Trochu málo něco sežrat, na pivo a stopovat dál. Byli jsme u nájezdu k dálnici první. Najednou se tam objevily tři holky. Anglánky. Mladé žáby. Jedou z Turecka. Prý je tam dobrý stop, ale nebezpečno. Takže si trošku vybíraly. Přemluvily nás, ať jim tahrajeme a smály se mé anglické písničce Loch Lomond.

Konečně odjely a my už jsme měli také možnost. Jeden člověk nás chtěl vzít do Kolína, ale my jsme se té spleti dálnic chtěli vyhnout. A stejně jsme se nevyhnuli. Na další benzínce byly dvě party stopařů. Jedni češi a druzí nevím. Čekali jsme půl hodiny a rozhodli se, že půjdeme po dálnici. Došli jsme k první křižovatce a šli na nájezd do Siegburgu. Nepřehlédne místo. Další hodina. Sereme na to. Jdeme do Siegburgu. Hezké městečko. Mnoho Turkyň se tam procházelo a my se jich ptali na cestu k nádraží. Jízdenky jsme si koupili každý za sedm mařen v automatu a nasedli do vláčku. Na Kolín. Byl to kuřák a hned byl u nás také průvodčí a cvakal jízdné.

- Co teď? Vylezeme z nádraží a rozhlédneme se trošku?

Přímo před námi obrovská katedrála. První basker. Flétnista. Špinavý a ošuntělý a nic neuměl. Kousek dál kluk na elektrickou kytaru. Ale co je to tam? Dost veliký hlouček lidí kolem muzikantů. Běloruský folklór. Nádhera. Ta dynamika! Ta cimbalistka měla pohyby, jak panenka na špagátech. Asi nejlepší baskeři, jaké jsem za celý pobyt slyšel. Dali jsme se s nimi trochu do řečí. Trochu oprášili ruštinu.

Začalo pršet, co pršet! Lít! Rychle na nádraží. Dost zoufalá situace. Asi tu budeme muset strávit noc. Jura se někde flákal a já seděl u báglu. Přišli ke mně dva homelessáci, jestli prý nemám cigárko.

- Nemám!

- Tak alespoň oheň.

Začal jsem mít bobky, tak jsem jej hledal v Jurovém pouzdru od kytary.

- Sorry, ale fakt nemám.

Stačilo by, aby jeden knecht něco vzal, já se rozběhl za ním a ten druhý mi utekl se zbytkem. A Jura furt nikde. Chvála bohu odešli. Jenže za chvíli tu byli zas a už chtěli peníze. Začal jsem po nich řvát, že žádné nemám. Jsem Čech a potřebuju je taky. Konečně přicházel Jura. Tak jim stačil alespoň ten oheň.

Jak se tady ale vyspíme, to nevím. Šli jsme si sednout na perón. Strašné lavičky. Udělané tak, aby na nich člověk vydržel nanejvýš hodinu a to v sedě. Svrchu pořád řvaly amplióny. To se nehodí! V pauzách mezi hlášeními jsem tam Jurovi přečetl cestopis o Litvě a šli jsme hledat něco jiného. Poutač k nějaké nádražní misi označené červeným křížem. Pár lidí tam spalo, ale vchod byl zamčený. Sedli jsme si opět na lavičky v blízkosti mise a vydechli si, protože tam už to tolik nehlásilo. Viděli jsme tam přicházet pár lidí, ale většinou nikdo neuspěl. Až na jednu výjimku se všichni vraceli. Asi bylo plno. Poloha sedící. Bágl pod nohama. Nohy narovnané. Začalo mě to všechno tlačit. Nemohl jsem pořádně usnout. Naštval jsem se. Roztáhl na zemi karimatku a přikryl se spacákem. Posunovači kolem nás kmitali až do rána, ve kterém jsem ve spacáku nachytal i Juru. Těch sedm hodin spánku bylo. Spíš polospánku. To zase na chvíli stačí.



PIŠKOT

Trochu spáchat hygienu na záchodcích a přes město pěšky na výpadovku. Po cestě jsme přepadli Donaldy. Dali pivo a šlapali dál. Jura nadával, že jsme nejeli autobusem. A pak čekáčka smrti. Hodina a půl. Mávali jsme cedulkou do Aachen a vesrali se nám tam další dva stopaři. Chvíli stopoval Jura, chvíli já a Camelky se nám jen tak proměňovaly v kouř a popel a najednou stojí. A přímý do Aachen. V polovině cesty začalo lít jak z cebra a vydrželo to až do doby, než nás řidič vyhodil z auta. Ukázal nám směr ke katedrále a nám nezbývalo než mu poděkovat a navléct si pláštěnky.

Scuka jsme měli až do středy u katedrály každou sudou hodinu. Piškot a jeho Bulva tam už na nás čekali od včerejška. Měli jsme ze sebe radost. Piškot se přiznal, že už tu baskoval včera. A že mu to hodilo za hodinu asi dvacet mařen. To není špatné. Jinak něco o něm. Je o osm let mladší než my. Kdysi jsme ho vyhodili z kapely. Přerušil studia a šel do USA. Tam se živil rok hraním a příležitostnými prácemi. Jinak ale moc nezmoudřel. Jeho životní filosofie stojí za hovno. Je jak malé děcko. Radka je Bulva a velice rozumná dívka. Hlavně oproti němu. Nevím, jak dlouho jim to vydrží…

Něco jsme sežrali a roztáhli futrály a vercajk. Hráli jsme něco přes dvě hodiny a hodilo to asi třicet mařen. A to už bylo hezké. Jdem se nažrat k Donaldům a zkusit to někam jinam. Dole byla ale silná konkurence. Hlavně indiáni z Equadoru. Pánové flétny, jiné píštálky, mandolíny, kytary, bubínky. Viděl jsem je poprvé a byl jsem z toho nadšený. K večeru jsme to zkusili ještě jednou. Nedařilo se. Kousek nad náma hrál přes prázdné struny na kytaru vysmatý černoch oblečený v kvádru a zpival pořád dokola Džízas, Džízas.

- Uděláme tam tu hospodu? – navrhl Piškot.

Číšník to dovolil. Objednali jsme si pivo a spustili. Úspěch. Lidi tleskali. Hráli jsme asi půl hodiny a pak Piškot sundal bejsbolovku a obešel stoly. Něco se usbíralo a honem pryč. Na našem fleku už zpíval nějaký kvartet v angličtině. My už na to dneska stejně dlabem. Do řecké restaurace na Giro me pita a pak ještě na pivo. Bylo zasloužené. Nějaká ožralá Němka nám pořád přála: Alles gutte Tschechische a my jsme ji neustále odpovídali danke schön.


UFO

Piškot s Radkou museli ještě do úschovny pro bágl. A pak do parku. Už tam spali ze včerejška na dnešek. Měli tam postavený stan. Prý perfektní zašívačka v křoví. Fakt že jo. Než se přichystáme ke spánku, dáme čouda.

- Co je to?

Někdo se k nám přisral a lehl si těsně vedle nás.

- Co teď?

Piškot se s Jurou rozhodl, že se ho zeptají. Prý tady bude spát. Výborně! Došli jsme k tomu, že on se nemá čeho bát. Na něm si nic nevezmeme. Ale my bychom klidně neusnuli. Obere nás, nebo něco horšího.

- Jdeme jinam, ale kam?!

Park byl celý osvětlený. Nic moc na spaní. Co tak zkusit to nahoru? Schody. Pak něco jako první terasa. Krásná tráva. Zleva a zprava stromy.

-Jdeme na druhé poschodí?

Je to stejné. Zjistili jsme, že se to táhne výš. Úplně nahoře, asi na šestém patře jsem byl první a málem jsem oněměl úžasem. Na planince bylo něco zeleně kulatého. Létající talíř, nebo něco podobného a házelo to světlo. Normálně mě to couvlo a až potom jsem si uvědomil, že to byl zelený horolezecký stan a v něm někdo se svítilnami.

- To je síla! - vzalo to dech i ostatním. Stačilo se podívat nad hlavu. Stromy kolem nás tvořily dozadu otevřený půlkruh a na nebi bylo plno hvězd. A tam je nějaké auto a u auta nějací človíčkové. Jdeme se jich zeptat. Další šok. Byli to Indiáni. Ti muzikanti. Uměli jenom španělsky. Ale nakonec jsme se dohodli, že jím nebude vadit, když si vedle nich uděláme tábor taky. Nebylo by sice špatné si s nimi zasejšnovat, ale snad až ráno.
HRANICE
Ráno mě Piškot už asi v 7.00 vzbudil hnusným pidlikáním na mandolu přímo do mého ucha. Něco jsme snědli, sbalili se a indián houslista na mě stačil vysomrovat půl kalafuny. Stejně jsem mu ji dal s radostí, protože byli strašně milí a sympatičtí. Taky nám udělali tím včerejškem hezký zážitek.

Další návrhy? K Donaldům na hamburger, pak ještě na chvíli basking a že se nedařilo, tak pryč z Aachen. Prošli jsme kolem katedrály. Dva kluci tam hráli hezky klasiku na trubky a měli plný futrál. Ze zbylých peněz jsme si koupili autobusové jízdenky a nechali se zavézt až k holandským hranicím. V autobuse s námi jely nějaké starší paničky a mluvily ponaszimu. Tak mi to nedalo a zjistil jsem, že jsou z Wodzisławia. Polky zpoza Olzy. Ukázaly nám směr. Že to prý tam už je Holandsko.

- No to snad ne. A kde je hranice? - nelezlo mi to do hlavy. Nic konkrétního. Dalo se to jenom poznat podle reklam, že nebyly německy. A to u nás se dělá železná opona. Česko-Slovenská.

Jak tady asi bude fungovat stop? Šli jsme kolem benzínky a mě zas haprovalo v bedně. Asi z té radosti, že to je v pořadí můj čtrnáctý stát, který mou fyzickou přítomností může být na sebe hrdý.

- Pojďme si koupit do flašek z koly benzín. Budeme se polívat po hlavě, zapalovat se a zpívat si: Jdú Paláši, jdú! Bylo mi řečeno, že mi fakt jebe.

1   ...   30   31   32   33   34   35   36   37   ...   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna