To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona35/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   31   32   33   34   35   36   37   38   ...   43

MAASTRICHT

Rozdělili jsme se do dvojic. Šli jsme s Jurou dopředu. Oni zůstali na místě. Scuk u radnice. Bože to byla žabařina. Asi třikrát jsme popojeli po 10 km. Jedna starší paní byla zdravotní sestra a přiznala se nám, že byla na nějaké stáží v Čechách. Čtvrté auto bylo cílové. Intelektuál kolem čtyřicítky nás hodil až k mostu, který rozděluje Mastricht na staré a nové město. A taky nám doporučil k hraní hospodu St. Peter, kde se scházejí umělci a intelektuálové. Jestli jsme dobří, tak tam budeme mít úspěch. Přešli jsme most a udělali pár snímku. Hezké město a velice živé. První baskér byl mladý mandoliňák začátečník. Hrál přes prázdné struny. Nic moc. Špicový byl loutkař. Ovládal vlasatého kytaristu, který mlátil do kytary, otevíral hubu a měl sluneční brýle a kšiltovku. Z magiče vypaloval perfektně odvázaný bigbít. Atmosféra jak na koncertu. Zdrželi jsme se u něj asi patnáct minut.

Piškot s Radkou už u radnice byli. Něco jsme sežrali ještě z naších zásob a vydělávat. Roztáhli jsme to v jedné rušné uličce a normálně se dařilo. Instrumentálky, Blafoviny, české tutovky, Beatlesy a podobně. Oslovil nás nějaký mladík. No jo, vždyť to je ten madoliňák. Byl to Skot a my jsme se ho ptali, kde má sukni. Neměl. Přiznal se nám, že je z Glasgow a na mandolínu se teprve učí pár týdnů.

St. PETER

Když jsme si mysleli, že máme dost, nechali jsme hraní a šli se někam mrknout. V blízkosti katedrály pořádala nějaká kokakola Lunapark. Byly tam samé takové nafukovací plechovky a draci a hadi a řvala k tomu muzika a někdo pořád hulákal přes mikrofon. Plno děcek a my jsme seděli na nějaké soše, kouřili a odpočívali. Když jsem měl toho všeho dost, tak jsem se zeptal, kdo se jde mrknout na katedrálu. Přihlásila se Radka, ale katedrála byla zamčená. Při zpáteční cestě jsme se zastavili u atrakce. Dáš se zamknout do takového monstra a oni tě roztočí na všechny strany. Zažil jsem to na vojně u paragánů, ale nějak jsem se tam netlačil.

- Jdeme hledat tu hospodu, jo?

Silnice byly olemované zahrádkami. Kolem plno lidí.

- Do prdele, co je zase tohle!?

No jo, cyklistické závody. Problém se tam odsud vymotat. Po hodině hledání jsme hospodu našli. Jen co jsme do ní vstoupili, zaslechli jsme nadšené:

- Muzikanti!

Dali jsme po pivu a jestli to prý můžeme zkusit. Príma odvaz. Líbilo se to. Hospoda se začala naplňovat. Přidal se k nám cikán s harmonikou a byl skvělý. Vůbec nám to nekazil. Akorát trošku ten starší pán, co hraje tamhle na klavír. Ale brzy to pochopil. Dostali jsme hospodu do varu. Montiho čardáš. Pivo zadara. Když jsme uznali, že šou je na vrcholu, Piškot se nahlas zeptal:

- Do you like our music!?

Hospoda sborově odpověděla:

- Yeees!!!

Piškot ji obešel s čepici. 80 guldenů. Ještě dvě písničky. Pak Radka něco hezkého zkusila na klavír a číšník vyhnal netolerantní cikánskou bandu s harmonikou, která už tam šla taky za kšeftem.

- Později! - řekl jim. Teď tady jsou umělci.

Mastricht žil nádherným nočním životem. Už byla tma, když jsme odcházeli z hospody. Cyklisti ještě řádili. Ampliony řvaly. Přišli jsme do centra. Tam byly plné ulice. Sedli jsme si pod deštníky k jedné hospůdce, odkud hrálo country. Šel jsem tam na záchod. Hospoda v country stylu. Saloon bar. Hotové USA a v rohu se už připravovali dva muzikanti.

- Hmm! Tady to může být dobré.

Dali jsme po pivu. Z dálky slyšíme dechovku, jak se k nám přibližuje. A s ní takový dav, že nás málem smetl i s tím pivem. Deset hodin večer a tam takové u nás nepředstavitelné šou. Škoda, že jsme tak utahaní. Vyrážíme za město. Směr Antverpy. Tamhle něco píšou o kempu. Ale až k němu bylo blbé. Kolem silnice krásný anglický trávníček. Stromy, lavičky - prostě park. Už trochu za městem a blízko kempu. Kamelku na dobrou noc a vypnutí přebujelého mozku na zážitky.


ŽABAŘINA

Ráno snídaně a realizace nápadu jít se osprchovat tam do toho kempu. Cesta až jeden kilometr do kopce. Jenže recepční byl cyp a nepustil nás dovnitř. Tak jsme nasraní a špinaví šli na stopa. Rozdělili se a máváme. Bože, jestli den předtím byla žabařina, tak tohle už byla úplná ropušina. První auto byla holka a hodila nás přes hranice. Dělalo to 10 km. Měli jsme s Jurou žízeň a ona nám zastavila ve vesnici. O hranicích ani nebudu psát, protože tam nebyly. Takže můj v seznamu patnáctý stát. Hospůdka byla útulná. Taková domácí. Pivo bylo chutné. Paní nám změnila guldeny na franky, tak jsme si hned dali po dvě. Záchodek. Trošku hygieny a opět ropušit. Další desetikilometrové skoky. Jeden Belgičan se rozpovídal o novém králi. Prý je to fanatik přes motorky. Místo aby jezdil na hlavě s korunou, tak nosí belínu a balí mladé žáby, protože je fešák. Poslední šestý skok nás vzal hipík v naších létech s přívěsem. Potetované ruce na volantu, nabízel cigarety a sem tam něco řekl. Když jsme vjížděli do Antverp, viděli jsme lidi různých barev. Bavili jsme se na to téma a on řekl, že vlasně lidi jsou všichni stejní ať jsou bílí, černí, červení, či žlutí. A podotkl. Jo, vlastně jeden rozdíl mezi nimi je. Že jsou někteří chlapi a někteří baby. Vyhodil nás u radnice.


DÉŠŤ

Piškot s Radkou tam ještě nebyli.

- Pojď se Jura kouknout tam na to nábřeží k tomu přístavu.

Byla to nejspíš do moře ústící řeka. Po nábřeží chodilo mnoho turistů a dívali se na lodě. A taky tam byla jedna nejspíš jako muzeum. Začalo pršet. Schůzku jsme měli každou sudou a bylo půl jedné. Jdeme se schovat tam pod tu střechu k tomu parkovišti. Nebyli jsme sami. Mnoho lidí už tam zašitých žralo hranolky s tatarkou, nebo kečupem. Dvě hodiny a pořád chčije. Jdeme k radnici. Chvála bohu. Jsou tady a nějací skleslí. Prý se jim hodně nedařilo. Byli vyhození na kraji města a asi 6 km šlapali pěšky. A každý jim říkal, že je to kousek. Nějaká holka na nás mluví česky a je strašně nadšená, že nás vidí. Juru oslovuje Honzo a já mám pocit, že bych ji měl odněkud znát. Je tady na zájezdu s cestovkou a je z našeho setkání úplně vedle. Ale spěchá, ať se ji zájezd neztratí. Pak se od Jury dozvídám, že to je jeho spolužačka z angličtiny a je z Bystřice.

A chčije a chčije! Co děláme? Vlezem někam na pivo! Našli jsme perfektní hospodu s reprodukovanou muzikou. Výborně se tam sedělo. Piva jsme dali hned po tři a nabalili se pohledy. Přestálo chcát.

1   ...   31   32   33   34   35   36   37   38   ...   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna