To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona39/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43

AUSTRALAČKA

Kolem hospod a prodavačů drog jsme se překopali bezúhonně až k nádraží s úmyslem směnit nějaké prachy. U směnárny sedělo na zemi nějaké vlasaté individuum a foukalo do dlouhé trubky. Ta pořád vydávala jeden hluboký táhlý nepřerušovaný tón. Nevím, kdy se nadechoval, ale po čase ho zrušili cajti. Na zemi v nádražní hale sedělo plno turistů. Kouřili, psali si po báglech a my taky. Přišly k nám dvě holky a my jsme měli pocit, že je odněkud známe. Jasně! Čuměly na nás a poslouchaly nás na Spui. Dostalo se nám pochvaly. Jedna byla Australačka a druhá Belgičanka. Obě hezké, ale pambíčkářky. Já jsem ji na otázku odpověděl, že jsem Krista už přijal, ale Jura ne. A tak se do něj pustily. Australačka měla za sebou nějakou misijní praxi. Něco v Mongolsku a teď je v Rusku. Vyprávění o zemi, kde zítra znamenalo již včera se dobře poslouchalo. Sto kilometrů tam neznamená nic, sto rublů taky nic a sto gramů vodky taky nic. Dostali jsme propagační materiál s Ježíškem a chtěly po nás nějaké peníze. Prý na rozšířování propagace. Vymluvili jsme se, že máme málo. Žijeme jen z toho, co vyděláme hraním. Daly nám pokoj. Stejnou výmluvu jsme použili na německého kluka, který chtěl pomoct, že ho v noci o všechno okradli. Vypadal slušně a pak mě to mrzelo. Asi jsem mu měl věřit. Ale už bylo pozdě. Před nádražím nějaký černoch ve vytržení kázal z betonového sloupku. Na zemi sedělo hodně mladých lidí, myslelo si o něm svoje a usmívalo se.

- Přijměte Krista! – křičel.

- Spaste se! Zvedněte ruku ten kdo ho přijal!

- Takhle ne! – říkám si.

Takovým způsobem nikdy nikoho nezískají. Je to nátlak. Snaží se lidi získat strachem a to není dobře. Mám s tím své zkušenosti. To musí člověk pochopit dobrovolně. V tom je ta svoboda.


VELKÁ PIVA

Vyrazili jsme se ještě chvilku projít. Amsterdam začínal žít nočním životem. Po ulicích se hrálo, žebralo, kouřilo haš, prodávalo drogy a zvalo se do hospod. Tak jsme u jednoho takového stánku dali hranolky s pivem a sedli k nějakým Italům, se kterými jsme se nedomluvili lauter nic. Kolem 21.00 jsme se rozhodli, že zajedeme ještě jednou na Dinitelstraat, jestli už náhodou Michel Siegel nebude doma. V tramvaji se vyprázdňovalo, až jsme tam nakonec skončili jen my dva a výběrčí peněz s řidičem. Jelikož jsme na naší zastávce nezvonili a neřvali, tak jsme profičeli až na konečnou. Nasraní na celý svět jsme se museli asi 1 km vracet. Siegl doma nebyl. Trošku nás to zklamalo. Ale co, akorát nebudeme mít pohodlí a sprchu. Do nejbližší hospy na pivo. Velké tam stálo, jak ve středu města malé, tak jsme hned práskli po dvě. Chutnalo a lezlo do hlavy. A jak ze spaním? Před půlnoci jsme vyrazili. Byli jsme na perifériích a chtěli najít nějaký park. Absolutně bez šance. Vylezli jsme někam mimo obydlí. Zleva kanál, zprava kanál. A mezitím stezka pro cyklisty. Šlapali jsme asi přes hodinu. Akorát tam byly nějaká křoviska a vypadala tam trochu zdupaná zem. Takže mezi kanály a hned u stezky pro rovéristy. Ty křaky nás akorát trošku maskovaly. Sem tam ještě někdo projížděl na kole. Udělali jsme si brlohy a dobrou noc. Jura měl ale zase trošku lufta. Už jsem usínal, když najednou začalo něco hrát. Ptám se Jury, co to je? Ten doplašený jak malý Jarda říkal, že neví. Má tu prý budík, ale ten hraje úplně jinak. Digitálky taky ne. Snad ladička, když dochází zdroj. Ale o tom nic neví. Tak jsem vylezl ze spacáku a trošku prošmátral okolí. Nic!!

Ráno. Probudili jsme se a kolem nás plno věšáků a na jednom z nich takové poplašné zařízení. Troubítko. Když třeba v obchodě sundáváte nějaký kabát z věšáku, tak se to rozehraje. Pravděpodobně někdo vykradl obchod s oděvy a tady probíral zboží. V kanálu jsem si umyl ruce, nohy, zuby a obličej a rychle jsme tamodsud upalovali, abychom nebyli podezřelí.

ČAU AMSTERDAM

Na tramvaj a nádraží. Před snídáním jsem si ještě skočil na hajzl a koho tam nevidím? Slováka, kterého jsme potkali v Antverpách na výpadovce. Holil se u zrcadla, když jsem si umýval ruce. Vypadal veseleji. Šéf se vrátil, takže ho i prý vyplatí. Práci má pořád stejnou a bydlení taky. Nevím ale, proč se holil na nádraží. K snídani jsme si dali sendvič a pivo. Je třeba poslat nějaké pohledy. Narazili jsme v jednom krámku na velmi levné, tak jsme jich koupili každý po deset a našli útulnou hospůdku na psaní. Hezká číšnice byla úplně šokovaná ze zdvořilého oslovování a zdůvodňovala nám to tím, že je to námořnická knajpa a všichni zákazníci tam jsou hrubého chování. Po zkonzumování dvou piv a napsaní pohledů jsme chtěli platit, ale zas na oplátku jsme byli šokovaní tím, že první dvě piva byla gratis, protože jsme první dva dnešní hosté. Tak tady budeme chodit každý den. Našli jsme poštu a šli se projít. Jura chtěl mermomocí navštívit nějaké muzeum. Snad Van Goghovo. Pořád mě tam lanařil. Řekl jsem mu:

- Víš co? Běž si do toho muzea a já se půjdu ještě jednou podívat na kurvy. Tak si dáme rozchod a třeba se za hodinu sejdeme.

Chvilku uvažoval a pak mi řekl:

- Víš co, já se asi na ty kurvy půjdu podívat s tebou.

Tak skončil náš pokus o kulturní akci v Amsterdamu. V Červené ulice se mi moc líbilo. Hlavně u jednoho vchodu, kde byla prohnaně macatá čtyřicátnice. Pořád mě zvala dovnitř a byla úplně přesně to, co potřebuji. Táhlo mě tam strašně. Prošli jsme kolem ní ještě jednou. Ona už to považovala za jisté a já jsem v sobě všechny pudy a proti své vůli řekl -NE!

Teď nevím. Možná by to za příjemnou zkušenost stálo. Pouze 50 Gld. Pozdě! Rozhodli jsme se, že půjdeme ještě něco vydělat. Na náměstí Dam seděl nějaký holohlavec a líčil si hlavu úplně na modro. Kolem něj velký zástup lidí. Všichni čekali, co se z něj vyklube. Když se dolíčil a převlékl do néjakého debilního kostýmu, což dohromady trvalo asi půl hodiny, tak řekl, že jeho představení se bude odehrávat na rohu té a té ulice a že nás tam srdečně zve. No a tam házel sochy a tím způsobem loudil od lidí a hlavě od děcek peníze. Baskéři zas fungovali naplno. Sochaře jsme viděli ještě jednoho. Kytaristů bezpočet, jednoho trumpetistu a pak také dvě holky. Kytara a flétna. Moc jim to nešlo a Jura říkal:

- Češky!


- Podle čeho?

- Podívej se jí do kytary. Kremona!

Vytáhl jsem nějaké drobné, hodil jim je do futrálu a zeptal se:

- Where do you come from?

- Czechoslovakia.

- Tak si to prosím tě nalaď!

Trošku ji to porazilo, ale ne úplně. Líbil se mi jejich příběh, jak je vzal francouzský tirák a při vystupování jim ujel se vším všudy. Bágly, peníze i pasy. Teď jsou prý u známých a tak žijí z toho jakoby hraní. Kousek dál jsme to rozbalili, ale zase nic moc. Už nás to ani nebavilo. Přece jenom ve dvojku to není ono. Po hodině jsme to zabalili, sedli na tramvaj a pryč odsud. Už nás oba pálila koudel pod zadkem. Náhodou jsme na konečné vystoupili taky s Čechama. Moc jsme s nimi ale nebratříčkovali. Nebylo proč.

1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna