To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona40/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43

NAARDEN

Směr výpadovka. U benzínky jsme si dali sendviče a po pivku. Na dálnici jsme došli pěšky. Bylo tam dost nebezpečno. Museli jsme v jednom místě přebíhat cestu a čekali jsme dlouho, než se nám to podařilo. Najednou vidíme stojící auto, jak na nás bliká. Je naše! Šofér nás zprcal, jestli jsme normální v takovém místě přebíhat dálnici a vzal nás až do Naardenu, kde je pochovaný náš učitel národů Jan Amos Komenský. Strašně hezké městečko. Útulné, malé, perfektně architektonicky řešené. Chodilo tam hodně Čechů a společně s námi hledali hrob. V jedné trafice byly české nápisy. Pán nás pozval dovnitř a chtěl nám prodat tři pohledy za českou desetikorunu v minci. Tu jsme však neměli, tak nám je dal za gulden. Trošku jsme se zakecali. Měl hezký koníček. Filatelistiku. Také v některém roce navštívil Československo. Kromě známek sbíral nálepky. Ptal se, odkud jsem a našel mi lístky ve svém sešitu pod písmenem J. Měl tam Jablonec, Jablůnku a asi osm krát Jablunkov. Dozvěděli jsme se, že muzeum je zavřeno a Jura mu slíbil, že mu nějaké nálepky pošle. Tak se půjdem mrknout alespoň na tu kapli a pak na sochu. Mladí němčouři v takovém menším nepopsatelném přístřešku vyvařovali a báli se nás vzít přes noc mezi sebe. Byli to skauti. Tak jsme se moc nevnucovali a šli na pivo. Dali jsme po dvě a číšník nám řekl, že musíme být asi dost bohatí češi, když tady chlastáme. Že tu ještě skoro nikdy žáden nevlezl. Změna vzduchu. Jiná hospoda a další dvě piva. Už byla tma, když jsme vyrazili. Hledali jsme nocleh. Vůbec jsme neměli v úmyslu stopovat, když nám zastavili dva manželé. Vzali nás asi 50 km směrem k říši a divili se tomu, že spíme pod širákem. Hlavně že holé lebky natřené namodro jsou normální. Při loučení nám vnutili 10 GLD. Ovšem najít místo na spaní byl obrovský problém. Tak jsme nakonec lehli hned u křižovatky. Bylo na nás fantasticky vidět ze všech stran. Ale vyspali jsme se. Ráno kolem nás jezdili cyklisti a čuměli na nás jak na vyorané myši.


HILTER

Nějak se nám v ten den nedařilo. Strašně moc času trávíme od rána stopováním a vždycky se dostaneme jenom o kousek dál. Tak jsme se naštvali a šli kus pěšky. V Hengelu jsme dali hamburgera a pivo. Strávili jsme to pod stromy na trávě a nějak se nám nechtělo pokračovat. Ale přece tu nezkysneme. Tak na výpadovku z Hengela. Hodina. Z auta se vyřítil nějaký mladík z deštníkem. Čech. Dobře oražený. Tvrdil, že je na cestách už dva měsíce pouze se 40 GLD. Z toho měsíc strávil v Belgii. Prý v Bruselu požádal o asyl a nafasoval stravenky na celý měsíc, než mu ho neposkytli. V Holandsku pro změnu zase žebral a podobně. Další kluk s báglem. Australan. Ale moc se s námi nevybavoval. Tak jsme pěkně v pořadí stopovali a po dvou hodinách jsme se dočkali. Nějaký dobrák nás hodil konečně až do Německa. Tam už to šlo rychleji. Kluk s holkou. Nejspíš manželé. Kluk byl zkouřený jak dělo. Prý odkud jedeme?

- Z Amsterdamu!

Oni taky. Jestli prý máme haš?!

- Ne!

- A kouříte?



- Jo!

- Tak nasedat!

V autě bylo načouzeno jak v udírně. Podával nám marihuanu a pravidelně ji s námi šlukovala jeho žena, která řídila rychlosti 160 km/h, čuměla furt na mě ledovýma očima přes zrcátko a do hlavy nám hustili bigbít naplno. Zpočátku jsem se bál, ale najednou jsem se začal bez důvodu smát. A to už jsme kouřili haš. A ten psal. Konečně naše odbočka. Ven z auta a čekačka smrti. Ale mě bylo šoufl. Pozoroval jsem mraky a viděl tam sebe, jak se v nich válím a ony se se mnou převracejí a já padám z jednoho na druhý. Bylo mi tak nějak lehko a Jura mi říkal, že jsem zkouřený jak prase a po dvou hodinách čekání další dobrák. Vzal nás do dědiny, která se jmenovala Hilter. Tak jsme ji u piva a polévky přidali jméno Aldof. Potmě najít nocleh. Bylo to v hrozně vysoké trávě.

DOMŮ

Ráno se už nám cestovalo líp. Po půl hodině mávání nám zastavil děda v předdůchodovém věku. Hodný podnikatel. Hodil nás velký kus cesty k nějaké továrně a během jízdy nám zprostředkovával pomoci telefonu další auto, kterým jsme se dostali už skoro do východního Německa. Na té poslední štaci na západě jsme navštívili restauraci, kde nás obsloužil polský číšník. Pizza, dvě pivka a pokračování. Do Weimaru nás hodil Ir se svou východoněmeckou družkou. Už byl večer. Takže kašlem na stopování. Jdeme na pivo. V hospodě bylo živo. Pankáči chtěli, ať hrajeme na kytaru. Ale my už jsme byli zdechlí. Překvapily mě ceny. O polovinu levnější než na západě. Ráno nás vzali do Zwickau dva mladí zeměměřiči. Do Ane nějaký maník přes computery a kluk, který byl tak hodný, že s námi nadjel 30 km a krmil nás cigaretami a pivem z plechovky.

Nejbombovější byl poslední stop. Vousatý tělocvikář mluvící perfektně rusky. Trabant bez zadních sedadel. Jel s námi přes hory a lesy, až jsem se začal bát, aby nás nejel zlikvidovat. Ale byl to dobrák a měl pochopení pro čundrování tohoto druhu, protože má zrovna syna na stopu na Islandu. Nechápali jsme, ale zavezl nás až na hranice. Boží Dar. A tam začala pakárna. Autobus na Karlovy Vary jede až za 4 hodiny. Tak pěšky do Jáchymova. Špinavé cikánské město. Pajzly hospody. Ale byl dřívější autobus. Jenže ve Varech jsme ve 20.00 zjistili, že první vlak na Prahu jede až o půlnoci. Vary nás překvapily tím, jak jsou mrtvé, i když se tam zrovna točily hry bez hranic. Neuvěřitelné, ale cesta vlaky do Prahy trvala 8 hodin. Rychlík z Prahy byl zase nepopsatelně narvaný. Bylo mi z toho na blití a tak jsem se doma radši zchlastal.

Australský sen



PROTI POHYBU ZEMĚ

Budík mi zvonil ve 23.45. Dal jsem Alence pusu. Zuzanka, ta už byla u naších. Chudák, celou dobu, co jsem ji tam vedl, tak plakala. Utěšoval jsem ji, že těch třicet bonbónů sní za chvilku. Ale musí každý den jeden, a pak jsem doma. A taky Méďa Pusík. Když vyjde další číslo, tak už ji ho přečtu.

Původně jsem chtěl jít na nádraží pěšky. Ale kufr měl přes 15 kg a na náměstí stál taxík. Když jsem mu řekl kam jedu, tak si mě chtěl vyfotit. Prý ještě nikoho neodvážel k nádraží, aby jel tak daleko. Rychlík mi jel v jednu hodinu. V Bohumíně jsem přestoupil na Prahu a celou cestu jsem měl děsnou hrůzu, aby mě někdo neobral. Vždyť jsem měl sebou 1000 USD. Stejně jsem si připravil dvě peněženky. Jednu jsem měl v riflích s doláčema a druhou v ledvince s českou tisícovkou. Tu bych vnutil zlodějům a doufám, že by dali pokoj.

V Praze jsem byl 2.května v 8.30. Použil jsem metro na stanici Dejvickou. Pak autobus č.19 na Ruzyňské letiště a byl sem z toho mezi těmi anglický mluvicími turisty velice zmatený a plný obav, jak to všechno zvládnu. Koupil jsem si telefonní kartu a zavolal ženě do práce: Zatím jsem dojel dobře, ale už v pitomé Praze se cítím ztracený.

Na Check-in mi poradili, ať se v Bangkoku zeptám na přímý let, protože podle toho jak jsem měl zajištěnou letenku, tak bych tam musel 12h čekat. Jo, a taky mi řekli, ať si proclím zavazadlo už v Sydney. Nastoupil jsem do Airbusu. Naštěstí jsem dostal místo u okna. Souseda jsem nafasoval Giacoma z Itálie a tak jsem měl možnost rozcvičovat se anglický. Letušky byly milé a hned po startu začaly rozvážet drinky. Letěli jsme nad Maďarskem, Bulharskem, Tureckem. Od Giacoma jsem se dozvěděl, že jede na celý rok na stáž do Thajska. Přímo do Bangkoku. Když jsem si chtěl po jídle osladit kávu, tak jsem se nepodíval na sáček a nasypal do ní pepř. Byla mě hanba to tam nechat, jako důkaz, tak jsem to radši vypil.

Když jsme letěli nad Arabským poloostrovem a viděli tu spoustu písku a ty hory, tak jsme dostali takovou žízeň, že jsme to nemohli vydržet a objednali si spolu s Giacomem po Radegastu. Před přistáním v Dubaji, což je hlavní město Arabských Emirátů, jsme si posunuli hodinky o dvě hodiny dopředu. Protože už byla tma, tak jsme před přistáním jenom mohli vidět spoustu světel, což mi vždycky připomíná večerní hřbitov na dušičky.

V Dubaji jsme opustili letadlo na jednu hodinu. Když jsem tam viděl ty Arabáče a ty zahalené baby, tak jsem z toho neměl nějak zvlášť dobrý pocit. Letiště bylo šíleně veliké a byl tam dokonce i pojízdný chodník. Něco, jak jsou u nás pojízdné schody. A co byla bomba, tak vysoké palmy, které rostly až pod střechu. Chtěl jsem zavolat Aleně. Bohužel karta, kterou jsem koupil v Praze, mi od Arabáčů nefungovala. Po hodině jsme nastoupili do natankovaného letadla a zvedli se směrem k Bangkoku. Letěli jsme asi 6 hodin. Všichni se snažili spát. Když už začalo svítat, tak jsme dostali snídani a poté se už letadlo bezprostředně blížilo k hlavnímu městu Thájského království.

Když jsem viděl ty baráčky a ta rýžová políčka zalitá vodou, tak jsem upřímně Giacomovi popřál hodně štěstí během jeho pobytu zde. A ještě jedna věc. Po zádech určitě všem přeběhl mráz, když nám bylo sděleno varování, že komu najdou drogy, tak mu hrozí trest odnětí svobody na doživotí, anebo trest smrti. Jo, a hodinky zase o 2h dopředu. Přistáli jsme v 8h ráno místního času.

Z ranveje jsme jeli autobusem na letiště. Měl jsem se u transférní přepážky Britisch Airways zeptat na přímý let. Taky že jo. Byli jsme dva. Ten druhý kluk letěl z Litvy. Steward nám dal palubenky úplně na poslední chvíli. A co zavazadlo? Jestli to stihne tak mi zařídí jeho přímé přeložení. Bomba!

Tak a konec s češtinou. Teď už sedím v Quantasu. Po pravé ruce u okna seděl Thájec, který velice špatně mluvil anglický. Po levé holka z Kanady, která zas mluvila tak dobře, že jsem měl problémy já. Málem bych ale zapomněl sdělit, že když jsem procházel kontrolou, tak jsem musel zvednout čepku, jestli tam něco nemám.

Australská posádka Quantasu měla určitě předepsaný úsměv, protože se pořád na každého zubili. Určitě, když byli v soukromí, tak se zase hodně mračili, aby byla rovnováha. Samozřejmě jsem si dal jako první Whisky a pak ke každému jídlu něco jiného. To znamená pivo a víno. Když jsem viděl na mapě, jak se blížíme k Australskému kontinentu, tak jsem se začal tlačit k oknu. A opravdu jsem to uviděl. Modré moře a severozápadní zelené pobřeží, jak na něj před 300 léty narazili Holanďané při plavbě na jih. Můj dětský sen se splnil. Kolikrát se mi o tom zdálo, že letím nad Austrálii a vždycky před přistáním jsem se vzbudil. Táta nám vždycky před spaním vykládal pohádku:

- Byli táta a máma a měli dvě děti. Jednou si koupili letenky do Austrálie, nastoupili do letadla a letí a letí. A až tam jednou doletí, tak vám to budu vyprávět dál.

Opravdu dlouhý let. Přibližně 30 let. Normálně mě to vzalo a začal mi tát led na řasách. Pokud bylo světlo, tak jsem čuměl přes Thájce z okna, že jsem si málem vykroutil krk. Ten pohled na tu poušť ve vnitrozemí opravdu stál za to. A pak se setmělo a před přistáním byla strašně dlouhá řada na záchod. Už jsem si myslel že to nezvládnu.

Hodinky o 4 hodiny dopředu a jsme na zemi. Nohama stojím na Australské půdě a začínám mít problémy s báglem. Nemohl jsem ho najít. Všichni si už bágly rozebrali, jenom já a ten Sydneák, co letěl z Litvy – ne. Asi nám je nestačili přeložit. Letištní služba mě ubezpečila, že bágl pošlou za mnou do Brisbane a proclení provedli jen papírově.Pak jsem měl samozřejmě problémy s přebukovaním letenky na dřívější let. Hlavně jazykové. A to už se člověk učí anglický 10 let. Měl jsem asi 3 hodiny času, protože letadlo do Brisbane mi letělo až ve 22.00. Koupil jsem si telefonní kartu Telstra a zavolal Aleně do práce. Ta nevěřila, že už jsem tam.

A máme tady čtvrté vzlétnutí. Opět Quantas a divadlo s bezpečnostními instrukcemi. Cesta už trvala jenom něco přes hodinu. Ale to čtvrté přistání mi dalo hodně zabrat. Uši mě bolely tak, že jsem měl strach, že mi prasknou bubínky. Normálně jsem se svíjel bolesti a vůbec neslyšel, jak mě letuška upozorňuje, ať si zvednu sedadlo. Když jsem vstoupil do letištní haly, tak jsem se šel jenom ze srandy podívat na zavazadla. Málem jsem začal skákat radostí, jak jsem je tam viděl projíždět se na pásovém dopravníku.

FRUITGROVE

A co teď? Je po půlnoci a já jsem tu měl být až zítra ráno v 8.00. Zkusil jsem zavolat Karlovi. A na páté zvonění to zvedl.:

- Co?! Ty už jsi tady?! Vždyť jsi měl přiletět až zítra. Tak tam počkej! Já pro tebe přijedu.

Čekací dobu jsem využil k tomu, že jsem posbíral všechny prospekty o městě, které byly vystaveny a už je i trochu začal studovat.

A teď něco málo o Karlovi. Když tátovi a Karlovi bylo 16 let ve 48 roce, tak si dohodli scuka u železničního mostu v Jablunkově. Naskočili na vlak a jeli do Chebu. Tam přešli s obtížemi zelenou hranici a byli umístění v lágru. Tam zažili opravdu hlad a bídu. Prý tam utečenci žrali psy a kočky. Asi po roce čekání na umístěnky vyjeli do Itálie. Z Neapole se plavili přes Egypt a Cejlon déle než měsíc. Karel dostal momentálně mořskou nemoc a zdálo se že umře. Prý během plavby dokonce jednoho člověka pohřbili do moře. Naštěstí ne Karla. Před vyplutím podepsali kontrakt s nějakou společností, která jim zaplatila cestu, že musí 2 roky odmakat v kamenolomu a pak si teprve můžou najít práci dle svého gusta. Karel se Caboolture, vesnici, kde se lom nacházel, oženil. Táta pak šel do Cairnsu na cukrovou třtinu. Něco byl také v Sydney, Melbourne, Adelaide a dokonce i v Japonsku, na Fuji a na Papua New Guinea. Karel zůstal v Brisbane. S Jill měl dvě dcery, ale rozvedl se. Teďka momentálně je ženatý, je mu 69 a já ho uvidím potřetí ve svém životě. A už ho vidím!! Podali jsme si ruce a byl jsem z toho úplně naměkko.

- Kam se cpeš? Tam sedím já!!

- Aha!

Došlo mi, že jsem se tlačil za volant, který je na opačné straně, než u nás. Počasí bylo taky naměkko. Pršelo až lilo. Jeli jsme potmě na Fruitgrove a já jsem se pořád Karla ptal, jestli se mi to jen zdá. Jestli to není jako vždycky jenom sen.



A nebyl. Ráno jsem se probudil a přes otevřené okno viděl eukalyptus a na něm křičeli barevní papoušci. Osprchoval jsem se, trošku se vybalil a Karel mi udělal snídaní. Nějaké ovesné vločky s mlékem a medem. On to jí každý den, tak jsem to zkusil s ním. Prý je to dobré na prostatu. Dalo by se říct, že jsem se najedl, ale že by mi to zrovna chutnalo? To ne!. Sedli jsme do auta a zajeli do Garden City. Bylo to obchodní centrum a mě to vůbec nezajímalo. Strašně mi to připomínalo Anglii. Karel mi chtěl zjistit na kolik by mě vyšla cesta na Ayers Rock. Byla to šílená pálka. Přesvědčilo mě to, že nemá cenu cestovat někam daleko, ale už jenom poznat za měsíc Brisbane a okolí bude dost náročné. Pak jsme přijeli k nějaké autodílně nad níž byla tabule s nápisem Anthons Workschop. Přivítala nás nějaká paní z Filipín a uvařila nám kávu. Znala mého otce. Diskuse sklouzla k výdělkům. Hlavně jejího syna zajímalo, kolik u nás vydělám za hodinu. Pak přišel nějaký Anthon a přivítal mě český. Nadával celou dobu na politiku u nich a u nás už vůbec. Chválil zlaté komunistické časy, tak jsme se trochu poškubali. Ale hlavně že mi slíbil, že mě vezme na farmu, a tam, jestli jsem muzikant, tak si určitě dobře zahraji z jeho kámošema z Čech a ze Slovenska.

Odpoledne jsem vyrazil na procházku po Fruitgrove. Všechny ulice kolem měly názvy ovoce.Třeba Peach street, Apple street, Mango street atd. Domky byly velice hezké, zahrady kolem nich taky. Šel jsem se podívat na nádraží, jestli tam je telefonní automat. A taky že byl. Tak jsem zavolal Aleně, že už jsem na místě. Taky jsem si našel obchod s pivkama a koupil si balík Four X. Šest kusů za 10 AUD. Hospoda nablízku ale bohužel, nebo snad bohudík nebyla. Jenom škola a hřiště. Dorazil jsem ke Karlovi a přivítal se s jeho ženou Karen a dcerou Joy. Karen je Filipínka a je ji 40 let. Mají s Karlem čtrnáctiletou dceru. Asi před 15 léty Karel s Anthonym a nějakým Denisem zajeli na Filipíny vybrat si baby. Vybrali si každý jednu a odvezli sebou do Austrálie. I když ty ženské byly o hodně mladší, vdaly se do velice výborných podmínek. Karel mi popisoval, že tam ti lidí žijí v hrozných podmínkách. Chýše s bambusových tyčí, když prší, mají doma rozbahněnou podlahu a taky nemají co do huby. Taková filipínka je pak vůbec vděčná, že se dostala mezi normální lidí i za cenu, že má muže o 30 let staršího. A údajně prý to jsou velice věrné manželky, protože jsou hodně věřící. Karen se mi ale moc nelíbila.

Vypadala trošku jako opice a každý večer po jídle se mě ptala, jestli nechci banana. Já jsem zrovna pil pivo a vysvětloval jí, že banana a pivo nejdou k sobě, ale druhý den se to opakovalo. Joy byla daleko hezčí. Asi to bylo tím, že je míšenka, a vlastně z poloviny Jablunkovanka. O Česko však nejevila vůbec zájem.

Večer jsem trošku studoval v materiálech a mimo jiné zjistil, proč je Brisbane vlastně Brisbane. Takže James Cook založil Sydney a v době kdy byl guvernérem nějaký pán Brisbane, byly veliké nepokoje mezi dobrými a špatnýni trestanci. Prostě ti horší žili na úkor těch poctivých, nepracovali, okrádali je atd. Takže guvernér Brisbane vyslal na sever loď aby objevil nějaké místo vhodné pro tu nejhorší část trestanců ze Sydney. Loď přistála v Moretonském zálivu u ústí řeky, která je taky pojmenovaná podle tehdejšího guvernéra.To znamená, že dnešní obyvatelé Brisbane jsou potomky těch nejhorších a nejhorších trestanců, kteří byli do Moretonovy zátoky vyvezeni.

Taky jsem vyčetl v knížce Josefa Brinkého – Austrálie, něco o rasismu a bílé Austrálii. Nějaký guvernér Menzis byl jednou na mítingu tázán, proč Austrálie vyrábí a vyváží tolik tun rýže. Odpověď byla stručná: - Když budeme do Asijských zemí vyvážet rýži, budou ji mít Asiaté dostatek a nebudou zaplavovat z důvodu hladu naší zemi a Austrálie zůstane bílá. Hodně se od té doby změnilo. To stačí vidět u Karla doma.

BRISBANE

Ráno se mi Karel nabídl, že mě vezme vlakem do města a ukáže mi kde co je. Pak už si budu jezdit sám. Koupili jsme si každý jízdenku jenom tam. Samozřejmě, později jsem zjistil, že zpáteční je daleko levnější a nejlevnější vůbec je po deváté hodině ranní. City Central Station za pouhých 2.80 AUD. Vlaky byly moderní a rychlé. Snad by se jim dalo vytknout, že jsou bez záchodu. Ale vlastně ani ne, protože plnily funkci metra. Z Central city station jsme si to podchodem zamířili na Queen street. V podchodě jsem viděl prvního baskéra, jak hraje na kytaru a přemizerně zpívá. V Westpack bance jsem chtěl změnit 70 USD na AUD. Bylo mi ale doporučeno, abych změnil minimálně 300 a budu to mít bez poplatku 7 USD. Rozhodl jsem se vydržet to do zítřka. Celou Queen street Karel jenom čuměl nahoru na to nové zastřešení z ocelových trubek a vlnitých plechů a každého se ptal:

- Kurva! Co to tady je!? Co to tady postavili? A to do toho vrazili 25 miliónů dolarů?

Skoro nikde nemohl najít co hledal a vymlouval se, že se to tu hrozně změnilo za těch pět let, jak tu byl naposled s mým tátou. Samozřejmě, že první naše kroky směřovaly k City Hall, což je radnice. Vysoká věž s hodinama jak ji znám z tátova alba. Tak tady můj táta po pěti letech pobytu v Austrálii dostal jejich občanství. Nechal jsem se vyfotit s prvními klokany které jsem tam viděl. Ovšemže byly z nějakého bronzu, nebo co to bylo. Čeho jsem se ale zpočátku bál, tak to byli ibisové. Ptáci se zahnutými zobáky. Ale lidi je krmili jak u nás holuby a taky jich tam byla spousta a v klidu se po náměstí před City Hall procházeli. Stejně tak na Anzac Square, kde je památník postavený australským vojákům padlým za první a druhé světové války. Taky jsem si vyfotil krále Georga na koni, který vládnul Anglii v době založení Brisbane. Karel mi ale tvrdil, že je to australský Masaryk. Ještě jsme zašli na Victoria Bridge. Názvy mostů mi podle mapy neseděly s Karlovými jmény a tak jsme se shodli na tom, že je asi přejmenovali.

V informačních centrech jsem nasbíral prospekty. Karla už rozbolely nohy a záda, tak jsem ho odprovodil na Central Station a vrátil se přes Queen street na Victoria Bridge.

Přemostil jsem se pěšky přes řeku Brisbane a ocitl se na Southbanku. Nějaký bezdomovec s prořídlými zuby mě oslovil, jestli nevím, kde je National Library, tak jsem mu přibližně ukázal směr a zjistil, že je Sydneák. Procházel jsem se po Southbanku a.narazil na koupaliště. Svlékl jsem si slipy a šel si zaplavat. Vypadalo to jako přírodní jezírko s písčitou pláži. Ve vodě byli 2 kluci. Zeptal jsem se jich, jestli nejsou náhodou z Evropy, že se koupou na podzim. Ne. Byli z Nového Jižního Walesu a voda je zde pro nich taky teplá. Po pravém břehu Brisbane jsem šel kolem Budhistického chrámu a kolem skalnatého břehu, na kterém trénovali horolezci, až k mostu Captain Cooka. Na protější břeh jsem se nemohl vynadívat. Ty mrakodrapy různých tvarů a barev. Ty mrakodrapy různých barev a tvarů. Lesknoucí se a známé ze seriálu Vysoká hladina adrenalinu, jak mezi nimi v úvodní částí lítá vrtulník. Nakonec jsem došel na Cangooroo Point, kde stojí první dva pilíře Storey Bridge, který je víceméně dominantou města Brisbane. A jak jsem zjistil až v Česku, je postavený z české oceli z Poldovky na Kladně. Mám k němu také patřičný vztah díky fotografiím z alba mého otce.



CITY SIGHT BUS

Ráno, když Karen odjela do práce a Joy do školy, já jsem ještě vylehával a vstával až po nich. Karel vždycky seděl v pyžamu u kuchyňské stolu, poslouchal rádio a hrál sám se sebou karty:

- Víš co zase ti zasraní politikáři vymysleli?!

A každý den něco jiného. Pak mi udělal anglickou snídani. Bacon and eggs. S topinkou. Měl jsem na ten den zakoupenou autobusovou jízdenku u City Sight Bus. Platila mi 24 hodin s dopravou s bydliště a zpět. Autobus s Fruitgrove byl celý žlutý. Nejen károska, ale také pasažéři. Sama Čína, Filipíny a další šikmoocí obyvatelé. Normálně jsem se cítil, jak v nějakém dopravním prostředku v Manille. Autobus dorazil do obchodního domu Mayer, kde bylo centrální autobusové nádraží. Moje první kroky směřovaly do Westpack banky, změnit prvních 300 USD na 516 AUD. Cestu City Sight Busem jsem nastoupil u Post Office.Přidružil jsem se k nějakému Američanovi, který byl z Chicaga a podle mojí čepky si myslel, že jsem z Pitsburgu. On tu byl služebně a jenom na dva dny. Zítra už zase odlétá na Nový Zéland.

První zastávka, kde jsem vystoupil, byla Botanická zahrada, která se rozprostírá u řeky. Velice nádherné stromy, keře a rostliny. Nádherné vysoké palmy. Vůbec, krásné a vhodné místo pro relaxaci.Jenom si tak lehnout, jako hodně jiných na trávník a čumět do nebe a odpočívat. V Botanic Garden jsem strávil asi něco přes hodinku.

Kolem poledne jsem nastoupil do autobusu a pokračoval v okruhu kolem větrného mlýna postaveného trestanci před zhruba 200 léty a pak dál kolem řeky na Valley, kde se nachází Chinatown. Tam jsem opět vystoupil a měl hrozný hlad. Člověk se tam v té čtvrti opravdu cítil jak v Číně. Bylo tam žluto a za výklady byly vystavené různé grilované příšery od krabů, ryb a raků až po holuby a mnou velice podezřelé vyhlížející pečínky. Typnul bych si i přes tu vůní i přes ten hlad, že to může být nějaká kočka, pejsek, nebo i krysa, jak jsem o tom jednou viděl dokument v naší TV. Nebyly tam ani uvedené ceny. Tak jsem to vzdal a s radostí jsem přivítal poutač u Mc Donalda nabízejicí cheesburger za 70 centů.

Ovšem, byl k tomu povinný nápoj, takže s kolou mě to vyšlo na 1,20 AUD. Než mi přijel další autobus, tak jsem si ještě stačil vyslechnout 3 ks mladých klučinů, jak se trápí na kytaru, basu a saxofon. Každý z nich něco uměl, ale dohromady jim to moc nešlo.

Během okružní jízdy jsme udělali ještě jednu zastávku, a to na místě, odkud byl fantastický rozhled na Brisbane. Poprosil jsem řidiče, a by mě zvěčnil s městem za zády.

Autobus dojel k Post Office. Tam jsem vystoupil a šlapal přes Queen street k Victoria Bridge, když v tom slyším nějaké hluboké zvuky. Přišel jsem blíž a uviděl Aboriginala natřeného blátem, jak hraje na didgeridoo. Sednul jsem si a poslouchal jej s otevřenou hubou. A ten výklad plný humoru, ty komentáře k těm písničkám. Jak napodoboval klokana a také pštrosa Emu. A zase troubil a doprovázel se k tomu klepáním paličkou v ruce o tyčku ležící na zemi. Málem jsem zapomněl, že mám ještě v plánu dojít na North Quay pod Viktoriiným mostem a tam se nalodit na City Cat.

CITY CAT

A už jsem na ní a plujeme proti pomyslnému proudu řeky pod Willam Jolly Bridge, dále Merivale railway Bridge, jak se po něm vlakem dostávám do města až k přístavu University of Queensland.Tam jsem si vystoupil a šel si prohlédnout vysokou školu protinožců. Bylo tam hodně budov a mezi nima spletité uličky. Narazil jsem tam dokonce na nějakého krkavce a zadívali jsme se na sebe. Pak ulétl. Před kolejema vysedávali studenti, tak jsem se na ně usmíval a došel až k hlavnímu nádvoří university, které na mě působilo velice tajůplně. Měl jsem pocit, že to odněkud znám, ale nejsem architekt a chybí mi slovní zásoba k tomu, abych to popsal. Zpátky k přístavu jsem měl ale problémy. To universitní bludiště mě úplně zmátlo. Ztratil jsem cestu a musel se na ní asi třikrát ptát. Když jsem přístav našel, zjistil jsem, že mám ještě půlhodinku čas a chtěl si dát pivo v blízké sportovní restauraci. Bohužel jej nevedli. Nechápal jsem, aloe později pochopíte i vy.

Tak, a teď už pluji s proudem řeky. Mosty podplouváme pozpátku a navazujeme na nové. Captain cook Bridge a konečně můj favorit – Story Bridge. Seděl jsem na přídi, nadšeně všechno fotil a nechával se ofoukávat větrem, až jsem z toho nějak zeslábl. Když jsme dojeli na konečnou do Brets Wharf, přesunul jsem se do kabiny a usnul. Vzbudil jsem se úplně na poslední chvíli a vylodil se na North Quay.

Bylo 17.00 a už byla totální tma. V Austrálii je teď totiž podzim a dne ubývá. Na rozdíl od nás, kde je jaro a dny čím dál delší. Před kasinem hrál nějaký negr na nějakou zvonkohru. Měl to umístěné v nějaké bedně a mlátil do toho paličkami. Radši jsem se na to ani nešel dívat zblízka, abych mu nemusel nic dát. Měl jsem obrovskou žízeň. Chtěl jsem si dát na Queen Street pivo.Barman mě nechtěl pochopit. Říkám mu ještě jednou anglický:

- Jedno pivo! To není normální - objednat si u Vás jedno pivo?

Řekl, že je a udělal mi jej. Možná mu šlo o to, že jsem si nesedl, ale objednal jej u pultu. Za Four X jsem zaplatil 4 AUD. Byla ho čepovaná třetinka. Schlamstnul jsem jej na X a bylo Five X.

Přijel jsem ke Karlovi. Karen mi udělala filipínskou večeři. Nějaké maso s rýží. Velice mi to chutnalo. Zašel jsem si do obchodu. Bylo to asi 15 minut cesty přes koleje. Tam jsem si koupil šest piv v jednom balení a zaplatil jenom 10 AUD.

Čím větší balení, tím levnější. U televize jsem s velikou chutí opět vyprázdnil dvě flašky. Tentokrát to byl Forster.


1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna