To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona41/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43

CO JSEM ZNAL JEN Z VYPRÁVĚNÍ

Ráno jsem si zašel do obchoďáku ByLo dát vyvolat film a koupit nějaké pohlednice. Dopoledne jsem posekal Karlovi trávník na zahradě. Odpoledne jsme vyrazili do města. Ukázal mi továrnu na zmrzlinu, kde dělal můj táta a pak mě zavez na Wellington street. Tam můj otec bydlel u Karla Znojemského. Barák byl skrytý za stromem, takže bylo třeba jít až za větve, aby jej člověk uviděl. Zchátralá zřícenina.Úplně námět na horor, nebo tam najít mrtvolu. Kousek níž byl barák, ze kterého pocházela Znojemského žena June. Táta vždycky vykládal, jak Znojemský, kterému říkali Dirty Charlie, tvrdil, že to bude jednou jeho žena. Všichni se mu smáli:

- Cože!? Ta kočka?! Vzpamatuj se!

Prý ji neustále nadbíhal a obtěžoval, až se jednou nechala zlákat do jeho baráku. Prý tam byli zamčení tři dny a její rodiče už to nevydrželi a zavolali na policii, že ji tam ten podivný cizinec zřejmě znásilnil a zavraždil. Otevřela jim June, policajty poslala pryč a rodičům oznámila, že se s Karlem budou brát. A pak měli spolu sedm dětí a žijí až dodnes. A žili by šťastně, kdyby chudák Karel nebyl teď těžce nemocný. Je zajímavé vidět místa a lidí, které člověk znal jenom z vyprávění. Za hodinku jsem měl možnost na Victoria point poznat June, která je z poloviny aboriginal a její dceru Lindu. Celkem pěkná holka. Jo, a taky fenku Suzie, které říkali i Zuzko. Jejich barák je na Wilson Street a člověk z okna a vidí do zátoky, která je vzdálená asi 200 m. Zeptal jsem se June, jestli k nim teda můžu přijet na těch 10-14 dnů. Vypili jsme nějakou tu kávu a pobavili se o zdravotních stavech mého táty a jejího muže. Mimochodem nejlepšími přáteli mého táty byli v Austrálii Karel Martinek a Karel Znojemský. A s nimi a s jejich rodinama jsme udržovali kontakt kontakty dodnes. June byla z toho velice smutná, že můj táta nechodí a spolu se mnou nadávala na doktory, kteří ho zdrbali. No a jejího Karla, že uvidím. Zajedeme za ním do nemocnice. Jinač jsem se na pobyt u nich velice těšil, protože se tam všechno nachází u moře a je tam spousta ostrovů, zálivů, delfínů a žraloků. A ještě ke všemu budu trávit čas s Davidem, který je zrovna v práci a někde maluje, nebo natírá. A taky budu mluvit jenom anglický, a doufám, že to bude poznat, když pro mě Karel Martinek přijede. Jinač, taky co stojí za zmínku je, že když jsme jeli zpátky do Brisbane přes buš, tak jsem si všiml dopravní značky Pozor, lesní zvěř! Úplně stejný trojúhelník jak u nás, jenom místo jelena koala, nebo klokan.



LONE PINE SANCTUARY

A je tady sobota. Vlakem, který je o víkendu levnější a stojí 2,80 AUD zpáteční, jsem dorazil na Central Station. Pěšky, kolem stejného kytaristy v kšiltovce, jak tam denně stojí a hraje, přes Queen street jsem dorazil do obchodního centra Mayer. Dole v suterénu, jak je autobusové nádraží, jsem nastoupil do správného autobusu, který mě odvezl až na Lone Pine Sanctuary. Je to rezervace, kde volně v ohradě pobíhají klokani a pštrosi Emu, co všem zobou z ruky, jenom ne jemu. Chudáci klokani. Bylo mě jich líto. Takoví smutní. Natahovali hlavy za mou rukou a chtěli žrát. Jelikož jsem skrblík, tak jsem jim nedal nic, protože jsem si nevyzvedl pytlík u vchodu. A stejně je krmili všichni, tak proč bych měl i já? Ještě se chudáci přecpou a bude to na mě. Některé jsem viděl skákat, některé jsem si vyfotil a s jedním jsem se dokonce nechal vyfotit, jak ho hladím. Všichni se z těch klokanů radovali, ale mě jich bylo líto, když jsem si pomyslil, jak by jim bylo na svobodě. Stejný pocit jsem měl i z medvídků Koala, jak žerou eukalyptové listí a jsou z toho věčně v transu a celý den prospí. Dále jsem za mřížemi viděl Tasmanského čerta, jak mu hrozí vyhynutí. Pak Wombata, se kterým jsem se už ale setkal včera, jak jsme jeli na Victoria Point a on byl rozpláclý autem na pizzu. A taky mého favorita – psa Dingo. Samozřejmě, že ještě různé papoušky, kukabury a korely.

To mi pro dnešek stačí. Teď by bylo dobré dát si pivko. Viděl jsem, že tam v té boudě mají Four X. Tak si jej objednávám. Prodavačka se mě ptá:

- A co k tomu?

- Nic - odpovídám ji.

- Ale to nejde. Musíte si dát něco k jídlu.

- Ale já nemám hlad. Mám jenom žízeň a piji jenom pivo.

Údajně vláda nařídila, že na veřejnosti se pivo může pít a podávat pouze k jídlu. V Evropě mi nikdo nebude věřit, že tady něco takového existuje.

- A co tady máte nejlevnějšího?

- Biskvit za 60 centů.

- Tak mi ho prosím vás dejte.

Abych nemíchal chutě, tak jsem nejdřív vypil pivo a asi za hodinu snědl biskvit. Autobus mi jel až za hodinu, tak jsem se ještě poflákal po okolí a taky si lehnul na čtvrthodinku v parku, kde všichni dělali piknik, pod eukalyptus. Dlouho jsem to ale nevydržel. Začali mě hrozně žrát mravenci.

Na Queen street jsem byl asi ve tři odpoledne. Protože jsem měl děsnou žízeň, zašel jsem k City Hall. Na pravém rohu zase nějaký pako něco vyřvával. Toto místo splňuje podobnou funkci, jak Hyde Park v Londýně.

Jednou jsem se dal do řeči asi s padesátiletým vousáčem, který zpíval nábožné písně a řval nahlas, jak túr domácí. Ptal jsem se ho, jestli můžu taky zazpívat nějaké písničky. Jestli prý tím chci někomu pomoct, tak klidně.

Před kostelíčkem, který má v pozadí vysoký mrakodrap, stál skotský oblečený dudák a vypaloval skotské melodie. Pak vyšli novomanželé a ostatní svatebčané a fotili se. Před kostelem bylo zaparkovaných hodně veteránů. Docela hezká skotská svatba. Pozoroval jsem to zpovzdáli asi půlhodinku.

PÁRTY U LÁĎI

U Karla jsem byl asi v 17.00. Osprchoval jsem se a oholil. Pak jsme vyjeli k Láďovi na párty. Láďovi je něco přes padesát. Je z Pálkovic u Frýdku a můj táta ho hodně chválil, že je velice hodný a šikovný. Mě připadal celý večer bez nálady. Takový odulený. Zato jeho žena byla velice sympatická a hodná. A taky výtečná kuchařka. Přišly ještě dva manželské páry. Oba kluci, jak Jirka, tak Jarda měli kolem padesáti a byli z třetí vlny emigrantů. Osmdesátá léta přes Jugoslávii. Jenom pro informaci. První emigrační vlna jsou léta po druhé světové válce.

Druhá vlna je rok 68. Můj táta a Karel jsou samozřejmě z té první. Bylo velice zajímavé poslouchat příběh Jardy, jak plaval z pasem v ústech přes záliv do Itálie a po pár měsících tam teprve pustili jeho ženu. Od Jirky jsem se dozvěděl, že zase pro jeho rodinu byla bible Austrálie od Josefa Brinkého, kterou už čtu taky podruhé. Kluci mi ukázali na obloze Jižní kříž. Normálně jsem juchal radostí, když jsem jej uviděl. Teprve tehdy mi došlo, že jej vlastně znám z Australské vlajky. A taky jsem si ověřil, kterým směrem teče voda, když zašpuntujeme umývadlo, napustíme jej a pak vytáhneme špunt. Skutečně. V Austrálii a na jižní polokouli se voda točí ve směru hodinových ručiček. U nás na severu opačně. Prý nějaký maník byl na rovníku. Krok na jih, krok na sever a zaznamenával rozdíl. Zapomněl jsem se zeptat, jak to fungovalo uprostřed. Snad voda propadla bez víru. Prý v Austrálii směřujou opačně i lopatky u turbín. Domu jsem se vracel drobátko lízlý.

NEDĚLNÍ VÝLET

Ráno jela Karen a Joy do kostela. Já jsem si sedl pouze v kraťasech na zahradu a opaloval se. Když se holky vrátily z kostela, nasedli jsme do auta a jeli směrem na sever někde do Caboolture. Vzdálenost cca. 200 km. A je to pořád Brisbane. Po cestě jsem testoval Karla. Vždycky jsem se mu nenápadně podíval na hodinky a pak se ho zeptal kolik je hodin. Že si myslím podle slunka asi tak za deset minut jedenáct.

- Kurva, jak to víš?!

- U nás v Evropě to tak poznáváme běžně, ale to k vám teprve přijde.

Udělal jsem mu to tak asi pětkrát a pak jsem se mu přiznal. Zastavili jsme na červené a já se ho zase ptám:

- Nemáš náhodou zelený sprej?

- A na co?

- U nás má každý v povinné výbavě auta zelený sprej, tu červenou přestříká a pak může jet. Ale to k Vám taky teprve přijde.

A proč jsme vlastně jeli do toho Caboolture. Jednoduché vysvětlení. Bylo to první pracovní místo mého táty a Karla. Jak jsem se už zmínil na začátku, museli tam v tom kamenolomu odmakat první dva roky svého pobytu. Táta tam dokonce zrušil nějaký bagr a má o tom vystřižený článek z novin. Čuměli jsme na ten lom do hloubky pod námi přes plot a taky jsem si ho vyfotil. Karel se v Caboolture oženil s Jill a táta se odstěhoval na nějakou dobu do Sydney. Pak makal na nějaké lodi, která jezdila do Japonska. Má fotky jak byl na Fudžijamě. A vůbec hodně procestoval Austrálii. Byl v Melbourne, Adelaide, Cairnsu a různě. Karel mi taky ukázal jezírko, kde se uprášení po šichtě vždycky koupali. Dneska už bylo obrostlé stromama, že by nikoho nenapadlo se k němu drát. A taky mi ukázal hospodu, kde chodili na pivo.

Pak jsme zajeli do ZOO v Beerwah. Bylo to něco podobného jak v Lone Pine. Klokani a koaly. Bylo tam ale více plazů. Hlavně želv, hadů a krokodýlů. Želvy byly obrovské a z krokodýlů šla hrůza. Zúčastnili jsme se představení, neboli show. Mladá holka vlezla do ohrady ke krokodýlům a lákala je na kusy masa ven z jezírka. Pak je rajcovala tím masem těsně před tlamou a jela ji u toho tlama jak moderátorce na sprintu. Sichrovali ji asi čtyři kluci, kteří ji byli neustále v zádech. Kdyby ji cvaknul, tak by ji snad stačili vyprostit. Ale denně bych to dělat nechtěl. Karla jsem poprosil ať mě vyfotí s velbloudem. Kromě toho tam ještě byli nějací dravci. Snad orlové. Prostě takové obyčejné ZOO.

Málem bych zapomněl, když jsme se dívali jak holčina krmí krokodýly, zaslechl jsem vedle sebe polštinu. Ale nehlásil jsem se k nim. Jenom se v duchu těšil, jak je svět malý. Ze ZOO jsme jeli kolem Glasshouse Mountains. Velice nádherné skály porostlé borovicemi. Jejich tvar mě fascinoval. Hlavně ta hora, v jejíž blízkosti jsme zastavili, abychom si udělali piknik. Skutečně připomínala hlavu Aboriginala. Vypuklé čelo, zapadlé oči a zase nos a brada. Nejradši bych tam hned vyrazil na túru. Karel mě ale varoval, že to není jak u nás. Prý tam nejsou žádné turistické stezky. Prý se tam nesmí. Prý, že tam kdysi někdo lozil, spadl a zabil se. Nevím, jestli mě nevodil za nos. Pak jsme zajeli na Bribie Island. Konečně jsem u moře. Co moře!! Jsem na pobřeží Pacifiku Vyzul jsem si boty a šlapal po písečné pláži směrem k jihu. Měla tam být nějaká roura která ústí z břehu do moře. U ní jsem měl vylézt nahoru. Tam prý na mě bude Karel s rodinou čekat. Vlny byly asi metr vysoké. Vítr foukal jako blázen. Když jsem se převlíkal do plavek, tak jsem se bál, že mi to rozmete hadry po pobřeží. Radši jsem všechno spakoval do báglu. Konečně smáčím své hříšné tělo v tichém oceánu a míchám slzy štěstí se slanou vodou.

GOLD COAST

V pondělí ráno jsme nasedli s Karlem do jeho auta a vyrazili na Gold Coast. Nejdřív mě Karel zavezl na takový výběžek, kde byl Light Hause. Rozbouřený Pacifik tam šplouchal o skály a nějaký rybář tam lovil na udici. Vítr vyfukoval o život. Pak jsme zajeli na Surface Paradise. Když jdeme pobřežím na sever, tak z levé strany máme mrakodrapy. Po levé ruce Pacifik s vysokými vlnami. Hned jsem se šel okoupat a měl jsem z toho děsnou hrůzu. Bylo mi u Ládě na párty zdůrazňováno, ať se opravdu koupu mezi vlajkami a to ze dvou důvodů. Prvním jsou žraloci. Když je plavčík uvidí, momentálně píská a všichni lidi si pomáhají z vody ven. Ten druhý důvod je příboj, neboli rip. Je to proud,který tě je schopný odtáhnout třeba 5 km do oceánua je tak silný, že proti němu neuplaveš. Prý se tady už hodně lidí utopilo skrze podceňování koupání mezi vlajkami. Spíše se dá z ripu vyplavat, když se člověk snaží podélně s břehem, ale to jen těm nejlepším. Plavčíci pozorují prostory mezi vlajkami a když zjistí, že někoho příboj unáší, startují záchrannou akci.

Na Gold Coastu bydlí taky tátův bývalý kámoš – Miro Staněk. Zajeli jsme k němu na návštěvu. Bože, jak ten se za deset let, co jsem ho neviděl, nebo teda viděl naposled u nás změnil. Bylo ho jenom 75%. Pamatuji si, jaký to býval kus chlapa. Taky měl něco s okem. Lítalo mu dost doleva. Asi věčně čuměl na Pacifik, když šel na jih. I humor jej nějak opustil. Býval vždycky arogantní jak blázen. Jestli to není tím, že se oženil. Pamatuji si, jak jednou přišel s námi ke Karlově mámě a spustil:

- Tak co, ty stará rakovino? Ty ještě žiješ? Vždyť ti už trčí úmrtní list z prdele!!!

A smál se tomu. Moje máma byla z něj také vždycky nemocná. Kouřil jednu cigaretu za druhou a pil kávu za kávou. Máma je na kouření úplně alergická. Co vím jistě, že táta chtěl po Karlovi, ať se Míra zeptá, jestli může u nich pár dní zůstat přes noc. Miro se vymluvil, že ne. Prý jedou za dva týdny do Česka a musí se balit. Já jsem zaútočil přímo. Míro se podíval na manželku Jiřinu, která mimochodem byla velice sympatická paní a řekl:

- Proč bys nemohl?

Tak jsem si vybalil věci, rozloučil se s Karlem a vyrazil na procházku. Belhal jsem se pobřežím zálivu. Byla tam nádherná pěší zóna. Naproti přes moře jsem viděl poloostrov Spit, jak se na něm nachází Sea World. Co pár metrů byly lavičky a mola pro loďky.

- Ty vole, co to jsou za ptáci tamhle?. Že by pelikáni? No jo!

Normálně jsem se jich bál. Ale neudělali mi nic. I když jsem k nim přišel blíž. Dokonce jsem jim hodil kousek perníku, co jsem právě tlačil do sebe. Pelikáni se o to začali rvát, jak kdysi Rumuni, jak jsme je krmili z autobusu bonbóny, což mě pak trošku zamrzelo. Začalo pršet a já jsem byl oblečený jen tak polehku v kraťasech, tílku a klapkách na bosou nohu. Ještě, že jsem měl čepici. Byl jsem asi 2 km vzdálený od Mírová baráku. Teda řadovky, v níž měl byt. Abych nezmokl, schoval jsem se pod střechu zavřeného obchodu a seděl tam asi hodinu, než přestalo. Přemýšlel jsem nad tím, kde to vlastně jsem. Jestli je to skutečně fakt. Jsem teprve týden z domu a už je mi smutno jak po Zuzance, tak po Aleně. Jak tam asi žije chudák táta? Každý se na něj ptá a já musím všem vykládat takový smutný příběh, jak jej zmrzačili doktoři. Pršelo čím dál méně, tak jsem vyrazil na svoji současnou základnu.

U Mira Staňka už bylo veselo. Měli tam návštěvu. Hrozného chytráka. Nějakého Pepu Vodrážku. Mistr světa. Ředitel zeměkoule. Normálně byl schopen říci větu, že se vší úctou k mému otci musí říct, že to musel být pěknej blbec, když se vrátil v šedesátých létech domů, aniž by znal okolnosti. To ale jenom na okraj. Zašli jsme ještě ten večer k ním domů na pomazánku, kterou dělal sám. Hodnotil jsem jeho kuchařský um velice kladně. Vlastně se tady tím živil. I chleba si doma pekl sám. V Česku se živil jako uhlobaron. Taky mi vykládal svůj emigrantský příběh, jak s ženou a s dvěma dětmi jeli škodovkou do Jugoslávie a pak je posílali z hranice na hranici a trvalo to pár týdnů, ne- li měsíc. Věnoval jsem mu CD, které momentálně pustil, ale stejně jenom u toho žvanil a žvanil. Co bylo ale příjemné, že jsme u toho stáhli flašku vína a jelikož bylo málo, tak ještě flašku nějakého vermutu. K té pomazánce s těma papričkama a feferónama to celkem sedělo. U Míra jsme ještě vysedávali někde do jedné v noci a kecali o jeho společných zážitcích s tátou. Vzpomínali na jeho návštěvy u nás a prohlíželi staré fotky. Míro se mi taky nezapomněl pochlubit kolik má na vkladních knížkách peněz a normálně mi je ukazoval. No, sešlo by se mi to. Zatím to kombinují tak, že jsou rok v Česku a rok v Austrálii. On bere Australský důchod a Jiřina Český a Australský, který dostala ihned, jak se tady za něj provdala. Žijí si dobře, jen ať jim to vydrží.



SEA WORLD

Ráno jsem vstal v osm. Jiřina mi udělala bohatou českou snídani. Dokonce mi i přichystala do pet láhve ledový nápoj. Vyrazil jsem do Sea Worldu. Asi 3 km pobřežím na jih, pak jsem přemostil Nerangu river a byl u paty poloostrova Spit. Asi 2 km na sever byl situovaný Mořský svět. Koupil jsem si vstupenku za 40 AUD a nestačil zavřít údivem pusu až do 17.00. Pokusím se to popsat.

Nejdřív jsem vlezl do budovy, která vypadala jak kino. Taky že jo. Prvních 20 minut běžel na plátně film o mořském světě Austrálie všeobecně.Pak se zvedlo plátno a před námi jsme měli velké akvárium a v něm spoustu ryb, mezi nimiž nechyběli ani dva žraloci. K tomu probíhal výklad o historii potápění od dob Júlia Ceasara až po dnešek a do vody mezi ty žraloky vstupovali potápěči v příznačném skafandru a vybavení pro danou dobu. Další představení bylo s tuleni. Velice vymakané. Nechápu, jak můžou ta zvířata tak přesně vycvičit, že v daný moment udělají přesný ten a ten pohyb. Že napodobí chůzi člověka, podají mu ploutev místo ruky, nebo zaryčí do mikrofónu místo odpovědi. To hraní s balónem je úplně fraška oproti tomu divadlu, co se je to zvíře schopno naučit.

Po představení jsem si nasedl do vláčku a objel úplně celý areál, abych se trochu zorientoval. Aby to nebylo málo, tak jsem si ještě vylezl na lanovku a viděl to celé svrchu. Hrozně se mi líbila loď Endauvour, na které se James Cook doplavil do Austrálie a hlavně ti delfíni kolem ni. Sea World byl z pohledu lanovky více méně nějaká obdoba Disneylandu. Sáňky na kolečkách, které jezdily do vývrtky, byly asi nejšílenější a nejrychlejší atrakci, kterou jsem absolutně nemohl vynechat. Upřímně jsem na tom ze strachu ječel. Hlavně v těch vývrtkách. Horská dráha byla oproti tomu hadr, i když taky žádná procházka mořským světem.

V poledne jsem snědl nějakého toho hambáče a šel se podívat na šou na vodních lyžích a akrobace na vodních skutrech. Taky žádná nuda. Mezi nejlepší zážitky ale musím zařadit návštěvu v trojrozměrném kině. Nafasovali jsme všichni černé fóliové brýle a nestačili se divit. Film nás normálně pohltil do prostoru. Příběh byl o pirátech, kteří jeli na ostrov hledat ztracený poklad. Člověk se normálně najednou ocitl mezi nimi na lodi.Když na vás namířil lauf z děla a vystřelil, tak nám to všechny hlavy odhodilo dozadu. A cítili jsme tu tlakovou vlnu. Nebo, námořník nabral vodu do úst a vyplivnul to na nás, tak nás všechny zvlhčil. Taky na nás začali útočit netopýři. Všichni jsme uhýbali a řvali strachy. Ten vítr nás jenom tak ofoukával. Stejné to bylo s vosama. Malý chlapec, ztroskotanec na ostrově, nakonec poklad uhlídal a piráti dostali na frak. Příběh nic moc, ale zážitky z prostoru silné.

Další super atrakcí byl Bermudský trojúhelník. Byla tam dokonce i sopka, která každou chvilku chrlila oheň do vzduchu. Absolvoval jsem tam různé trasy lodičkami, ale nejlepší zážitek byl, když jsme posádka asi pěti lidi vjeli do podzemí na takovém vozíku - lodičce. A tam byl osmý div světa. Samé továrny, počítačové centra, ufouni konstruovali létající talíře. Člověk se tam cítil, jak někde ve Verku na noční šichtě. A najednou se před námi země otevřela a my jsme šusem sjeli dolů a byli ošplouchnutí proudem vody. Dokonce bylo s námi pořízeno foto a nakonec jsem si jej přece koupil za 12 AUD. Alespoň mám památku z Bermudského trojúhelníku ze spolujezdci z Nového Zélandu.

Poslední představení bylo s delfíny a jejich cvičiteli. Opět jsem žasnul nad jejich inteligenci. Všechny výskoky přesně načasované a sesynchronizované. Vyhazování cvičitelů do výšky čtyř metrů všem zastavovalo dech. Nakonec jsem se šel okoupat. Ale když jsem viděl ty obrovské klouzačky, tak mi to nedalo a vylezl jsem nahoru. Nelžu!!. Opravdu třicet metrů výšku. Lehnul jsem si a ani si nepřečetl bezpečnostní instrukce. Odrazil jsem se a skoro volným pádem sletěl až dolů, kde mě začala brzdit voda ve žlábku. Normálně jsem měl pocit, že jsem se posral, tak jsem se šel na záchod zkontrolovat. Jenom voda. Když jsem byl nahoře podruhé, tak mi to došlo. Ruce i nohy měly být zkřížené. Ruce proto, aby se člověk nějak v tom švunku nezachytil. A nohy!? Aby se v tom švunku nedostala voda do střev, což se stalo mě. Radši jsem už absolvoval klouzačku mírnější a řádně dodržel instrukce. Stejně to ale byla rychlost jako blázen. Tobogán, kterým jsem koupání uzavřel, už byl jenom takový odvar.

Blížila se pátá hodina, konec návštěvního dne. Na lavičce jsem viděl sedět nějakého mrože, kterému jsem začal říkat Hamrozi a požádal jsem smutně vyhlížející slečnu, nebo paní ze Singapúru, aby mě s ním zvěčnila.

Hurá!! Ještě je otevřená hospoda. Hned jsem si objednal u hodné servírky jedno velké Four X. A aby to nebylo málo tak jsem je potvrdil lahváčem, protože mezitím stačili odpojit bečku. Mořský svět jsem opouštěl úplně potmě a to bylo teprve půl šesté. Domů se mi ještě nechtělo. Tak jsem se vydal kolem resortu Nara na sever poloostrova Spitu. Když se mi zdálo, že už jsem daleko, tak jsem se překlestil buší k pobřeží a v dálce asi 5 km viděl osvětlené mrakodrapy na Gold Coastu. Nádherná procházka. Zleva šplouchaly vlny a zprava skutečná Australská pevnina. A já šlapu možná víc než 5 km po písečné pláži. Nad hlavou samozřejmě Jižní kříž. Najednou slyším před sebou nějaké hlasy. Zpomalil jsem, abych je nedoběhl. Stejně byli blíž a blíž. Tak jsem je dohnal a dal s něma krátkou řeč. Byli zrovna taky na procházce. Manželé s dcerkou a se psem. Obyvatelé Gold Coastu. Je zajímavé, že s tou ženskou jsem se domluvil v pohodě, ale chlapovi jsem nerozuměl téměř nic a on mě zřejmě taky. U prvních scyscraperů jsem zahnul vpravo a ocitl se těsně u mostu Neranga river. Ještě asi hodinu jsem šlapal směrem do Southportu parkama podél Gold Coast highway.

SURFACE PARADISE

Třetí den na Zlatém pobřeží byl ve znamení léhara. Na Main Beach jsem dorazil kolem 10.00 ráno. Foukal šílený vítr, ale nebyl jsem tam sám. Obloha byla čistá, slunko vesele svítilo. Tak jsem se nejdřív trošku vyhřál a honem do vody. Ovšemže mezi vlajky. S lidmi jsem se moc do řečí nedával. Akorát s nějakýma Japončíkama, aby mě vyfotili. Kolem poledne se tam nahrnulo asi kolem stovky lidí se surfy. Obdivoval jsem jejich kumšt, jak to zvládají. Vlny jsou opravdu velké a udržet na nich stabilitu na prkně musí být obrovský problém. Prý je to daleko těžší, než lyžování. Asi jo. Všimnul jsem si dokonce i nějakého kajakáře, který doslova přiběhl k moři, naskočil do kajaku a odpádloval směrem na východ, až se mi ztratil za obzorem. Když jsem ucítil, jak mě pálí kůže, tak jsem se oblékl a šel po pláži opět a na jih. Ve tři jsem se otočil a pomaličku se opět loudal na sever k Mírově příbytku. Měl jsem tam být na 17.00. Tam už na mě čekal nějaký Franta Chříba s manželkou. Také tam byli Vodrážkovi, jak jsem u nich byl předevčírem. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale působili na mě, že je jeden chytřejší než druhý. Jen Míro byl stranou. Franta Chříba emigroval v 68 a byl předtím u armády. Snad nějaký praporčík, nebo něco. Sloužil v Prostějově a něco málo věděl o padácích, paraganech a padáčkařích. Měli jsme dokonce nějaké společné známé. Jeli zpátky do Brisbane, tak mě vyhodili na Fruitgrove.

Když mě uviděl Karel, jak jsem červený, tak se mě až vylekal. Jo, jižní slunko je jižní slunko. Byla středa večer a mě už bylo hrozně smutno po Alence a Zuzance, tak jsem skočil na station a zavolal z automatu. Doma to nikdo nebral, tak jsem to zkusil do Bukovce. Vzala to Zuzanka. Prý už snědla hodně bonbonů, ale ještě jich tam hodně zbývá. Bydlí teď u babičky a máma jezdí autem. Teď je ale u doktora.

Karen s Joy se dívaly na Australský fotbal. Karel ležel v ložnici a čuměl taky na bednu. Já jsem se zavřel ve svém dočasném pokoji a dočítával Brinkeho knížku o Austrálii. Z obýváku se neustále ozýval zběsilé výkřiky filipínky Karen a polofílipinky Joy, ve které proudí polovina krve z Jablunkova, aniž si to uvědomuje:

- Go,Go,Go….!!! Keep going, keep going….!!! Goal!!!

Zrovna hráli nějaký důležitý zápas Brisbane a Sydney.



VICTORIA POINT

Tak, a začíná další kapitola mého pobytu v Austrálií. Victoria Point. Velice krásné místo. Všude kolem moře. Teda zálivy. Zastavili jsme před barákem č.4 na Wilson street. June a pes Zuzka byly doma. David byl v práci. Linda byla někde cvičit v tělocvičně. O tom, jak se June seznámila s Dirty Charliem, jsem se už rozepisoval. Dostal jsem místo na verandě. Dokonce i s televizi. Tak jsem se trochu vybalil, vypili jsme po kávě a rozloučili se s Karlem. Mám tady před sebou 11 dnů perné angličtiny. To jsem zvědav, co mi to dá. June navrhla, že by jsme mohli zajít se Suzie na procházku. Proč ne?

Bylo hezký. Šli jsme asi jen 300m pobřežím na sever. Nemohl jsem se vynadívat na tu krásu. Coochiemadlo, Strandbroke, Peel Island, nádherné zálivy, lodičky. Zrovna byl odliv. Tak byly zakotvené na suchu. Co pár metrů byly lavičky. Lidí, se kterýma jsme se zdravili na chodníku, se usmívali a odpovídali na pozdrav aniž by se s námi znali.

- Good Day.

- Hello.

- How are you.

Vrátili jsme se zpět. Doma už byla Linda. Nikdy jsem předtím o ni neslyšel z tátova vyprávění. Údajně žila tehdy před pěti léty v Brisbane. Je jí 25 a je momentálně nezaměstnaná. Neoficiálně se tomu říká Looking for a job. Jako, že hledá práci. Zajímavé je, že z té podpory, což činí 600 AUD měsíčné, uživí sebe, auto a taky přispívá na domácnost. June taky z důchodu uživí sebe a auto. Jediný, kdo u nich doma pracuje je David a ten má taky auto. A taky je pro nás nepochopitelné, že se nestravují dohromady, jak u nás, ale každý si vaří zvlášť. Protože jsem se pořád nemohl dočkat na Davida, tak jsem vyrazil na ještě jednu procházku.

Šel jsem na výběžek Victoria Point, kde se nachází místo pro Ferry boat na Coochiemadlo.Tam jsem zjistil, že ferry to otáčí každých 15 minut. Jelikož jsem neměl u sebe ani floka, tak jsem si sedl kousek vedle v parku na lavičku a a pozoroval moře, pelikány a ostrovy, které se mi zdály strašně blízko.

Asi ve 20.00 dorazil David zarostlý bradkou. Nohy měl chlupaté jak opice. Takového jsem ho z fotek neznal. Měli jsme si hodně co říct. Davidovi bylo 28. Neuměl ani slovo česky, ale zato výborně vařil česká jídla. June mi řekla, že jsem Davidův host, a že mi prý David bude vařit a celou dobu se mi věnovat. Trošku se mi nelíbilo, že si David skrz mě naplánoval volno. Nechtěl jsem od nikoho až tak velkou oběť, ale asi mu to nařídila June. Poslechli jsme si moje CD. Linda to celkem žrala. Davida to očividně nějak moc nebralo. Jeho parketou byl Jazzrock, nebo Bluesrock. Taky jsem ho přesvědčil, ať mi zahraje něco na kytaru. Tak ji vytáhl. Elektrickou. Prý už dva roky nehrál. Bylo to celkem slyšet. Dokonce bych tipnul 20let.

Ale docílil jsem svého. Kytara byla na verandě a já si mohl kdykoli brnknout. Ani nevím, kdy to tak uteklo, a už tu byla půlnoc. Tak Dobrou. Good night.


1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna