To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona42/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43

DIRTY CHARLIE

Ráno mě vzala June do auta a zajeli jsme 4km do vzdálené nemocnice, neboli ústavu, navštívit tátova nejlepšího kámoše z Austrálie – Karla Znojemského. Táta se prý s ním seznámil v hospodě, když se ptal svého kolegy:

- Co to tam sedí za škaredého špinavého Čížka?

Dirty Charlie na to zareagoval asi takovým způsobem, že tátovi rozbil hubu. Zřejmě mu vymlátil všechny spodní zuby, protože si táta tamvodsaď ze svého třináctiletého pobytu přivezl protézu. Pak se skamarádili a jejich přátelství trvá dodnes. Celou jeho rodinu jsem znal z fotek, dopisu, vyprávění a konečně jsem tady. Jenže!!!

Jenže Karel je chudák už asi 3 roky po mrtvičce. Je ho asi jenom jedna třetina. Komunikuje velice zřídka. Ukazoval jsem mu fotky z Česka a pořád na něj český mluvil, jak mi doporučovala June. Akorát jsem si nebyl jistý, jestli mě vnímá. Ale asi místy jo, protože když jsem se ho zeptal, jestli si pamatuje na to, co s tátou zažili, tak mi asi 20x odpověděl

- Yes, yes, yes!!!

Pak se mě zase stejněkrát zeptal anglicky:

- How is Joe, How is Joe?

A co ještě byl schopen za ty dvě hodiny, co jsme u něj strávili:

- My leg, my leg, my leg…

To opakoval až do té chvíle, než ho June nakrmila a pak mu ty nohy namasírovala. Uvědomil jsem si, čeho se člověk může v životě dožít. Jak chudáci oba dopadli. Jak Karel, tak chudák můj táta, který už taky od ledna nechodí. Tady už není nějaká šance, že by se z toho dostal. U mého táty je. A stále větší.

Sestřička ho převezla z křeslem do pokoje a pak ho chudáka přeložili takovým mobilním jeřábem na postel. No, moc smutné. Měl jsem co dělat, abych se před ním nerozplakal. Ještě jsem tam udělal jednu službičku. Jedna paní, která původně byla z Česka, měla dnes 80 let. Tak mě sestřička poprosila, ať ji řeknu český, že ji dnes volala vnučka, a že jí moc pozdravuje a přeje všechno nejlepší. Říkal jsem to asi třikrát a ona nereagovala. Sestřička mě ale utvrdila, že ona to vnímá, akorát mi to neumí dát najevo. Všude na světě je stáří velice smutné. Když jsem si uvědomil, že v takové dobré péči jsou ti lidé schopni žít i deset let v takovém stavu, tak si myslím že euthanasie má někdy smysl. Takže Australská zkušenost z úplně jiné bečky. Vždycky jsem si setkání s Dirty Charliem představoval úplně jinak.



POINT HALLORAN

Odpoledne jsme s Davidem vyrazili na procházku do buše. Bylo to asi 4km severně od Victoria Point a jmenovalo se to Point Halloran. Buš byla velice hustá. Eucalyptus na eucalyptusu. Kookabura se nám smála a my jsme se snažili být potichu, i když bychom nejraději syčeli z bolestí, protože nás hodně žrali moskýti. David mě ujišťoval, že uvidíme jak koalu, tak klokany. A ono fakt. Nejdřív se nám podařilo vidět v trávě vedle stezky australskou ježuru. Pak na stromě vysoko ve větvích koalu. A když jsme už zrezignovali z klokanu, tak nám 10m před nosem přeskočili přes stezku dva a zmizeli v houští.

Z buše jsme vylezli na nějakou rozmočenou bažinatou půdu. V dáli bylo slyšet potok Eprapah Creek, ale bylo tam vidět nějakou civilizaci, tak jsem navrhl, že tam nemusíme. Když jsem u těch zvířat, tak nesmím zapomenout něco o žabách.

Miro Staněk, jak jsem byl u něj na Gold Coastu vyprávěl, že některé druhy žáb jsou v Austrálii velké jak balóny. Prý to je nějaká ropucha. Když jezdi s kamiónama, tak na ně schválně najížděl a ony střílely jak bomby. Tak asi tolik pro zasmání. Samozřejmě, kdo nechce ať se nesměje.

Večer David nastartoval auto a zajeli jsme do údajně nejstarší hospody v Queenslandu. Hospoda Grand Viev. Vypil jsem asi tři piva a dva vízoury. Poslouchali jsme super kapelu. Kytara, basa a zpěváčka. Takový sametový jazzíček. Pohodička. Pokecal jsem s Davidem o jeho otci a trošku mu vytknul, že za ním nikdo nejezdí, kromě jeho mámy, které z humorem říkají čtyřkilometrová máma. Prý ti ostatní za ní nejezdí z toho důvodu, že Charliemu se potom chce domů.

COOCHIEMADLO

Brzy ráno, asi v 8.00 jsem zašel k telefonní budce. Mluvil jsem s Alenou. Super zpráva. Táta chodí. Skákal jsem štěstím do nebíčka. Sice jenom o berlích, ale chodí. Zajeli jsme s Davidem na ostrov Coochiemadlo. Nejdřív jsme zašli k Jetty – což je mólo, neboli přístav. Tam vodsuď kurzuje ferry každých patnáct minut. Počasí bylo velice hezké. Hned při výstupu z lodě jsme na mólu viděli lovící rybáře.Jeden měl zrovna úlovek a vytahoval ho z moře. Kalamára. Když ji sundával z háčku, tak z ní úplně explodovaly hovna a rybář byl černý od hlavy až k patě. Kalamára se totiž brání před nepřítelem takovým způsobem, že zamoří kolem sebe vody a uteče.

Coochiemadlo je velice malý ostrůvek. Nejdřív mě David zavedl ke svým známým, kde jsme vypili po kávě. Jog byl námořník ze Skotska a Nora pocházela z Amsterdamu. Oba se poznali po druhé světové válce, když byl Jog u Námořnictva Spojeného Království. jednou se doplavil do Austrálie a tam se mu tak zalíbilo, že se s Norou přestěhovali na Coochie a dnes tam vlastní nějaké pozemky. Trošku jsme povykládali o Evropě a politické situaci u nás a pokračovali v chůzi skrz ostrov na západ. Velice nádherné pobřeží. Cítil jsem se tam jak na ostrově Robinsona Crusoa. Akorát, že jsem nebyl sám. Šli jsme po písčité pláži směrem na jih a dívali se po kolemplujících loďkách a rybářích. Zrovna kolem nás plula Čínská džunka. Nasbíral jsem také nějaké mušličky. Všude na pláži posedávali lidí. A dívali se na moře, chytali ryby, procházeli se a jiným způsobem relaxovali. Zrovna byl příliv, tak mi David ukázal Soldier Blue Crabs. Což je Voják Modrý Krab. Je známý tím, že se před přílivem zahrabe do písku a při odlivu se znova vyhrabe. Nic blbého ta příroda.V písku má také nasazená vajíčka. Coochie jde prakticky obejít za 2-3 hodiny. Akorát ne severní stranu. Tam rostou Mangrow trees přímo z moře. Potřebují ke svému růstu sůl z mořského dna. Dál už byly bažiny.

Tak jsme se ze severního cípu vzdálili trošku na jih a tam jsem se okoupal. Byl jsem snad jediný, kdo tam vlezl do vody. Všem Australákům byla určitě zima. A co žraloci? Prý tam jsou, ale naposledy ukousli nohu nějaké ženské před více než třiceti léty. Díky přílivu jsem si celkem dobře zaplaval zatímco David se očividně nudil na červené skále. Kolem pěti jsme to zabalili a šli k přístavu. Když jsem se vyloďoval na Victoria Point, slyšel jsem nějakou povědomou řeč, tak jsem se jich zeptal:

- A vodkaďpak jste?

- Z Holomóca! A vy?

Byli to dva pánové kolem padesáti. Jeden z nich byl Hanácký Brisbeňák a ten druhý u něj na návštěvě. David to nechápal. Hezký nám vyhládlo, tak jsme si v blízkém kiosku dali Fisch and Chips. Samozřejmě jsem Davida pozval. Velice, velice dobré.

Večer, když už byla tma, tak David vzal prut a návnadu na kalamáry a šli jsme lovit do přístavu. Byli jsme tam asi 2 hodiny a David za tu dobu ulovil tři kusy. Ten poslední byl ale opravdu velký. Údajně bude zítra dobrá večeře. Skutečně byla. V přístavu byla kromě nás asi desítka rybářů. Jeden z nich vytáhnul na mólo obrovského kraba. Připadalo mi směšné, jak se všichni oblíkali. Krátké kalhoty, sandály na boso, ale hlavně zimní bundy zvané anoráky a na hlavě kulich. Pro nás docela směšné.



SVÁTEK MATEK

V neděli ráno přišla ke Znojemským Marry. Celkem hezká ženská, nejspíš v mých létech. Prý hodně ráda trávi svůj free time v Cassinu. Taky tam hodně prý i vyhraje – řekl mi později David. Kolik prohraje, to jsem se už nedověděl. Bavili se o politice a nadávali na nový daňový systém GST, který jim tam má začít po novém roce. Pak jsem každému vykládal, že u nás taky bylo nejdřív GST, pak první a druhá světová válka a nakonec komunisti. Takže se mají na co těšit. Mimochodem Marry přišla pogratulovat June, protože byl zrovna Svátek matek. Trošku mě zamrzelo, že jsem nemohl udělat totéž moji mámě.A jestlipak nezapomněla Zuzanka na svoji maminku?

Nechtělo se mi čekat na Davida, protože se neměl k odchodu a taky mi už tak kručelo v břiše, že to snad bylo slyšet. Tak jsem se rozloučil s Marry a vyrazil na Coochiemadlo. Počasí opět super. Dneska jsem udělal obchůzku z druhé strany. Vyrazil jsem na jih a po obvodu došel až na sever ostrova, kde rostou z vody mangrovníky. Tam jsem se pustil směrem do vnitrozemí a snažil se buší dostat k severnímu pobřeží. Marný pokus. Došel jsem nějakým blátem na místo, kde nějaký zarostlý pirát opravoval loď. Ptám se ho, jestli se dostanu dál na sever. Prý nemám šanci. Je tam pouze bažina a voda. Jak tam ale dostal tu loď, to nevím. Snad nějakým náklaďákem po pevnině.

Rozhodl jsem se, že se překlestím buší na západní břeh. Nějak jsem se ale zamotal a vylezl na nějaké louce. Blbost louce! Bylo to golfové hříště a nějací snobi se tam procházeli s vozíky. Tak jsem radši upaloval, abych nenachytal nějakou ránu holí, nebo míčkem do hlavy. Konečně pláž. Lehl jsem si na ručník a četl knížku o Austrálii. Vlny šplouchaly, trajekty kursovaly mezi Coochie a Victoria Pointa mladí výrostkové se proháněli na vodních skútrech tak zběsile, že jsem měl strach jít do vody. Ale nakonec jsem neodolal.

Když jsem už byl na pevnině a míjel Italskou hospodu, tak jsem se rozhodl, že si dám pivo. Důvod byl jednoduchý. Muzika. Majitel hospody zpíval a kluk něco mladší než já hrál na kytaru. Nádhera. Objednal jsem si u baru pivo.Bohužel, nemají licenci na alkohol.K jídlu bych dostal cokoli. Nealko také, ale pivo ne.

- A co ti hosté? To nemají pivo?

- Ano, pivo. Ale to si přinesli z domu.

Tak jsem si sedl venku ke sloupu elektrického vedení a asi půlhodinku jsem je poslouchal a srovnával si v hlavě, kde to vlastně jsem. Do prčic, vždyť dnes je vlastně polovina mého pobytu na jižní polokouli. To by nebylo špatné oslavit. A taky že jo. Zašli jsme ještě před 18.00 do obchodu, kde se výhradně prodává alkohol. Doprovázela mě Linda s Davidem. Tam jsem koupil asi za 30 AUD flašku Smuggler Whisky. Doma jsme to pili u televize. Velice dobře to chutnalo se zázvorovým pivem zvaným Ginger beer. Což je zase pro změnu nealko. Vypil jsem asi tři skleníčky a cítil jsem krásnou pohodu, jak se mi rozlévá v těle. Linda a David si dali po jedné. June, ta si nedala žádnou. Prý ještě nikdy alkohol ani cigaretu nezkusila.



MAC LAY ISLAND

A je tu začátek třetího týdne mého pobytu. Zahájil jsem jej celkem v pohodě. David šel něco vyřizovat, že přijde kolem 11.00 a mě se nechtělo na něj čekat, tak jsem vyrazil k přístavu, nalodil se na loď, která jela na Coochie a tam počkal na trajekt, který směřoval na ostrovy v Redland Bay. Se mnou tam ještě čekal nějaký manželský pár. Dali jsme se do řečí. Byli z United Kingdom. Konkrétně z Walesu. Kdysi jsem tam byl s firmou Hinckley Slávia. Někde blízko Newportu. Snad se to jmenovalo Lanvern, nebo tak nějak. Nemohl jsem si vzpomenout.

Chválabohu, už je tu loď. Zaplatil jsem nějaký ten dolar a plavil se asi 40 mi. Mezi ostrovama, protože v Redland Bay je jich asi 10, ne-li víc. Vylodil jsem se asi ve třetím přístavuba ostrově Mc Lay. První co bylo, tak jsem zjistil v kolik mi pluje loď na Cleveland. Na tabuli bylo 17.10. je 15,00, takže mám co dělat. Hurá! Hospoda!!!

Four X na velké tabuli. Hned jsem tam vlítnul a objednal si pivo. U baru seděl starší kovboj v klobouku a hned se mě ptal, odkud jsem.

- Z Čech.

- Kde to je?

- Evropa. Hlavní město je Praha

- A! Československo!!! Jak to že umíš tak dobře anglicky?

- Učím se to už deset let.

Dali jsme se do řeči i s barmankou. Ta už kdysi v Evropě byla. Vlastně jenom ve Velké Británii. Stanley zatím Austrálii neopustil.Ale zato mi koupil druhé pivo a chtěl se mnou dát ještě třetí. To jsem už ale odmítl, protože mi zbývalo už jen málo času prozkoumat alespoň část ostrova. Poprosil jsem barmanku, ať nás zvěční. A tak vždycky, když se podívám na tu fotku, tak si řeknu Stanleyův pohár.

Na ostrově kromě hospody opravdu nebylo nic zajímavého. Šel jsem hlavní silnici do vnitrozemí a pak jsem zahnul vlevo.Doškrábal jsem se k pobřeží a vyfotil protilehlý ostrov Karagarra. Stejnou cestou jsem se vrátil a šel k západnímu břehu. Přes soukromé pozemky jsem se ale k němu nemohl dostat. Potkal jsem tam nějaké lidí, jak nesli v rukou právě natrhané trsy banánů, tak jsem se s nima pozdravil. Nenašel jsem tam ani obchod, ani školu. Dokonce ani kostel.

Jenom nějaká křesťanská komunita lákala cedulkama dovnitř do budovy. Ale my už máme s nima nějaké zkušenosti. K přístavu jsem přišel v 17.00. Aby mi náhodou nic neuplulo. Loď tam byla přesně v 17.10.

Nalodil jsem se aniž bych se zeptal a když jsem byl asi 300 m od břehů, tak přišel výběrčí a já mu ukázal zpáteční lístek na Coochie. A on na to:

- Bohužel pane, jste na špatné lodi. My plujeme do Redlandu.

A pak začal zmatek. Nevěděl jsem kde je Redland, protože jsem neměl mapu. Myslel jsem, že je to nějaký ostrov.

- Kurva, co teď?!

- Kde vlastně potřebujete jet?

- Na Coochiemadlo a pak na Victoria Point.

Vysvětlil mi, že Redland je na pevnině. Spadnul mi kámen ze srdce. Jenže z Redlandu je na Victorii dobrých 10 km. A já neměl ani dolar, protože jsem počítal se zpáteční jízdenkou. Steward se začal vyptávat posádky, jestli někdo nejede k mému bydlišti. Naštěstí se tam jeden vousatý námořník našel a byl velice hodný, protože mě zavezl až k obchodu na Victorii, kde jsem ještě stačil koupit mapu a dál vyvolat další film.

KAJAK

Naproti David bydlel nějaký Jane. Byl původem z Dánska, ale v Austrálii už žil od svých dvou let. Byl blázen do kaktusů a taky měl doma kajak a dva surfboaty. Dokonce nám nabídl, jestli si je nechceme půjčit. Šílel jsem radosti. To už nemůžu říct o Davidovi. Asi sto metrů od Davidova baráku byl záliv, kde jsme se nalodili. Než jsem ten surfboat pochopil, tak jsem se tři krát udělal. Davidovi jsem nechal kajak, protože byl uzavřený a vím, že by mu na boatu byla zima. Pádlovali jsme asi dobré tři kilometry na sever. Když jsme byli na otevřenějším mořiven ze zálivu, vlny byly větší a já měl problémy se stabilitou. Ale bylo to super. Hlavně, když jsme se blížili k ústi řeky Eprapah creek a pádlovali mezi stromy mangrovníku. Člověk se tam cítil jako v nějaké zahradě. Trošku jsme i zajeli proti nepatrnému proudu do ústí řeky. Cítili jsme ale, že ještě budeme mít co dělat, abychom se dostali zpátky. Tak jsme to otočili. A udělali jsme dobře. Pádlovali jsme jak proti větru, tak proti pomyslnému proudu. Poslední kilometr jsem byl už úplně vyřízený. A to nás čekala ještě jedna pakárna. Do zálivu jsme připluli v nejnevhodnější dobu.Zrovna byl odliv. Asi třista metrů jsme se hrabali bahnem a rozmočeným pískem k břehu s loďkama na zádech, abychom je Janeovi nezničili o kameny, kterých tam mimo jiné taky nebylo málo. Domů jsme dorazili asi v jednu odpoledne. Byl jsem tak utahaný, že jsem si šel na dvě hodiny zdřímnout.

Ještě před večerem jsem se šel opět projít směrem na sever na Point Halloran.. Ale tentokrát se mi nepodařilo spatřit nic, jenom jsem měl možnost slyšet, jak se mi směje kookabura:

- Chá, chá, chá, chá… Zase jsi nic neviděl blbečku. Ani žraloky, ani delfíny.

A měla pravdu, ve volné přírodě opravdu ne.

STRANDBROKE

Ráno nebylo moc hezký. Bylo pod mrakem. Přesto jsem ale Davida přesvědčil, abychom zajeli na Cleveland. Tam jsme se nalodili na ferry a asi čtyřicet minut jsme pluli na ostrov Strandbroke. Zprava jsme míjeli Peel Island, který je jinak také vidět z Victoria Point. David mi o něm vykládal celkem zajímavé story. V padesátých létech na něm řádil lepra a teprve v roce 1958 ostrov opustila poslední žena, kterou uznali za vyléčenou. Jinač tam všichni pomřeli a všechny baráky, kostel, škola, obchody, celá vesnice tam stojí dodnes opuštěná. Na ostrov je přísný zákaz vstupu a bude li tam někdo přistižen, hrozí mu vysoká pokuta a navíc nejméně dva roky v karanténě. Z lodě se mi podařilo zahlédnout chátrající baráky.

Jestli vláda někdy ostrov zpřístupní veřejnosti je ve hvězdách. Zatím je ostrov pouze zpřístupněn pouze vědeckým a biologickým aktivitám. Taky mi o tom David pouštěl video na jednom ze tří televizorů, které původně byly barevné a teď už hrají černobíle. Jinak u Davida jedou všechno na doraz. Auta, ledničku, pračku. Úplně všecko.

Na Strandbroke jsme si zjistili poslední loď zpátky a zašli na pivo. Teda jenom já. David tomu moc nedá. Hlavně že hlásá, že je Ozzie. Naším hlavním cílem bylo dostat se k jezeru Brown Like. Autobusy tam nejezdily. Auto jsme nechali na pevnině. Takže pěšky. Bylo to po silnici asi 3km a stezkou bušem další dva. Později se mi Karel Martynek chválil, že on tam kdysi stavěl tu silnici. Tak jsem si rýpnul:

- Aha, byla nějaká děravá.

Když jsme došli k jezeru, měl jsem sto chutí se vykoupat. Nechtěl jsem ale zdržovat Davida, který navrhoval, že jezero obejdeme. Nádhera. Kolem jezera vedla stezka. Z vody rostly eukalypty a různé řasy. Celé jezero bylo otočeno bušem. V jednom místě jsme se vyzuli a vlezli aspoň nad kolena do vody. Byla studená jak led, ale dál jsem nelez, protože ani David si nebyl jist, jestli tam nejsou krokodýli. Bohužel, jezero nešlo obejít celé po obvodu.V pomyslném bodě 45 min. na hodinkách jsme se museli otočit a jít stejnou cestou zpátky.Sice jsem Davida přesvědčoval, ať to stříhnem bušem, ale měl bobánky z hadů a pavouků. Asi měl pravdu. Mimo stezku v lesním porostu nevíte na co šlápnete.Už z dálky jsme viděli nějaký školní výlet, jak hlučí u břehu hrajíce nějakou míčovou hru. Zblízka to byly ragby. Dokonce se část děcek i koupala. David měl takovou žízeň, že šoféra jejich autobusu požádal, jestli by mu nedal napít vody. Když jsme už byli na cestě zpět do Dunwiche, kde byl přístav, chtělo se mi hrozně chcát. Otočil jsem se k buši a David začal na mě křičet:

- Co to děláš?! To se tady v Austrálii nesmí!

- Jak nesmí? To si mám nechat roztrhnout močový měchýř, nebo co?! Myslím si, že zdraví je přednější, než kousek pochcané přírody.

- Jo, ale když tě uvidí policajti, tak tě zadrží a ještě budeš platit pokutu, že se z toho ohneš. Počkej, já zajdu za zatáčku a budu ti dělat záda.

Tak jsem se vychcal pod dohledem ochranky. Jo, a ještě jeden postřeh. Odhodil jsem velice nepatrný silonový papírek snad z Davidova doutníku. Jenom takový ten proužek.

- Zvedni to. To nesmíš. Znečišťuješ tím oceán.

- Jo? A jak?

- Vítr to sfoukne do vody, spolkne to ryba a pak zdechne.

- No dobře. A co ten vajgl, co jsi teď vyhodil na zem z toho doutníku?

- To je jenom tabákové listí. Příroda.

Musel jsem mu dát za pravdu.

Na Clevelandu jsme navštívili tetovací salón. Nic ze vzorků se mi nelíbilo. Snad nějaké symboly ze země zaslíbené? Mám nápad. Co takhle mapka Queenslandu a písmena QLD?

- A kolik to stojí?

- 70 AUD.

- O tom se dá přemýšlet.

- A co na to řekne Alena? Anebo tchýně? Chá, chá!

Musím jim zavolat a zeptat se jich na to. Když jsem ty úvahy reprodukoval nahlas Lindě, nechápala, jestli to myslím vážně, nebo ze srandy. Nakonec jsem ale od tetování upustil čistě z finančních důvodů.



LAMB ISLAND

Další den také nic moc hezké počasí. Vyrazil jsem sám a dost tak polehku. Foukal celkem silný vítr, který mi také vyfoukl z báglu sluneční brýle. Hned jsem se vrátil pro bundu. Na drátech elektrického vedení před Davidovým barákem sedělo asi kolem stovky korel. Asi se shromažďujou k odletu do teplých severních krajin.Tentokrát jsem šel směrem na jih po pobřeží kolem pelikánů. Došel jsem až k ústí řeky Moogurapun Creek a tam zjistil, že musím zajít trochu do vnitrozemí, protože ji nelze přebrodit. Ale to pobřeží opět moc krásné. Jsem do něj totálně zamilovaný. Musel jsem se vrátit k hlavní cestě a přejít přes most. Asi po čtyřech kilometrech jsem dorazil na Redland, odkud pluly lodě na Maclay, Lamb, Karragara, Russel a ostatní ostrovy zálivu. Měl jsem bohužel více než hodinu času na ferry, tak jsem si zašel do hospy. Tam jsem si dal dva velké Guinessy a byl z toho normálně nametený. Jsou to totiž nejsilnější piva na zeměkouli. Vaří se v Irsku a má víc než šest procent alkoholu.

A už jsem opět na lodi a proplouvám mezi vyjmenovanými ostrovy na dnešní destinaci Lamb Island. V překladu Jehněčí ostrov. Hned blízko přístavu byl obchůdek. Měl jsem obrovský hlad, tak jsem si koupil hambáče a Ginger beer. Přišel tam zajímavý kluk. Byl oblečený v žlutočervených plátěných pruhovaných kalhotách a v nějaké perské košili. Na hlavě baret, a to jste měli vidět jeho psa. Měl pouze tři nohy. Dali jsme řeč. Kluk se jmenoval Rolland a pes přišel o nohu při autonehodě. Chtěl jsem vidět na ostrově čím jak nejvíc, ale opravdu tam nebylo nic moc zajímavého. Samozřejmě hezké pobřeží a pohledy na okolní ostrovy. Sem tam nějaký barák, nějaký kůň a ovce. Nic mimořádného. Obešel jsem ostrov zhruba po obvodu a vrátil se zpět do přístavu. Rolland čekal na ferry, ale bez psa. Tak jsme pokračovali v rozhovoru. Bydlí pár dnů na ostrově a pár dnů v Brisbane. Evropu už taky navštívil, sice jenom United Kingdom, ale zato se vyznal v muzice. Škoda, že jsem si s ním nestačil vyměnit adresu, protože mi připlula loď do Redlandu. Akorát jsem si ho stačil zvěčnit na mém Phillipsu.

A pak začalo menší dobrodružství. Když přijelo ferry na Cleveland, tak jsem se pro jistotu zeptal, jestli stojí na Coochie. Chválabohu jo. Ale bylo mi nějak podezřelé, že už jsme byli v prvním přístavu a nikdo mě nezkasoval a všechny ostatní ano. Za chvíli se to vysvětlilo. Prý, jestli spěchám. Ona už byla tma, tak jsem mu vysvětlil, že chci chytit loď z Coochie na Victoria Point. Velice se mi omlouval, že je zrovna odliv a oni nebudou schopni na Coochie přistat u mola. Jestli prý by mi nevadilo, že by nejdřív zajeli do Clevelandu a při zpáteční cestě mě vylodili na Coochie. Aspoň si popluju. I když potmě už taky toho moc neuvidím.tak jsem strávil na lodi asi hodinu dýl. Když jsme dojeli na Coochiemadlo, tak jsem přestoupil z lodě na loď a nikdo po mě nechtěl ani cent. Naopak se ještě omlouvali.

Po zkušenostech s ferry mě jenom napadla jedna věc. Vždycky hrát na lodi divadlo, že člověk špatně nastoupila začít zmatkovat. Oni se pak snaží člověku pomoct. Ale myšlenku jsem zavrhl. Byla typický vyčůraně česká. Domů jsem přijel v 19.00. June už měla o mě strach.

- Don´t worry - ujišťoval jsem ji a pozval Davida na večeři. Zajeli jsme autem do Shark´s Clubu a tam si dali po obrovském stejku. Asi 450 gramů. Najedl jsem se až k prasknutí.



KOALA

V pátek jsme vyrazili na nákupy. Velké Shop Centrum. Mě zajímala hlavně banka a pak nákup cédeček. V bance jsem měl problém. Byl jsem si totiž jistý, že prvních 300 USD jsem měnil v QLD bance, ale spletl jsem se. A proto jsem se s něma hádal, když mě obtáhli o 7 USD. Teprve zpátky v Brisbane jsem se ujistil, že change bez poplatku jsem provedl v West Pack Bance. David mi vytknul, že moc počítám peníze. Já jsem si ale totéž myslel o něm.

Normálně jsem zažil u Znojemských totéž co táta. Na eukalyptus, který jim rostl v zahradě se nastěhovala koala. Byl jsem radostí bez sebe a snažil se ji vyfotit ve větvích, což se mi částečně povedlo. Dlouho tam ovšem nevydržela. Asi věděla, že tam budu do neděle, tak to pak se mnou zabalila taky. Večer jsem si šel zaběhat. Opět za soumraku pobřežím směrem na sever. Velmi dobrý pocit. Ten jsem ale ztratil, když jsem volal domů, respektive do Bukovce. Zuzanka normálně se mnou nechtěla mluvit. Tak jsem alespoň pokecal se švagrem a tchýni.

PÁDLOVÁNÍ KOLEM COOCHIE

V sobotu jsme si opět půjčili kajaky od Janese a rozhodli se obeplout Coochiemadlo. Byla celkem zima. Z minula jsme byli vyškolení s odlivem, takže jsme vyrazili tři hodiny před přílivem. Střihli jsme to přímo k severnímu břehu ostrova, jak tam rostou stromy z vody. Ono se to zdá napohled velice blízko, ale obeplout celé Coochie nám trvalo 3 hodiny a cesta zpátky na Victoria Point další hodinu. Zase jsem byl utahaný jak kůň. Večer jsme zajeli do stejné hospody, jak jsem byl na Redlandu a pil Guiness.Byl tam zřejmě nějaký třídní sraz a hrála na živo skupina. Celkem dobrý bigbeat, jako Nirvana, Oazis a pdb. Byli to mladí kluci kolem 20let. Pak ale nastoupil chlapík kolem padesátky s kytarou a začal pařit bluesrock. To bylo něco pro mě. David mě tamodsuď nemohl dostat.



SO LONG COOCHIE

Neděle. Den odjezdu. Koala, jak jsem se už zmínil se odstěhovala také.já už odpoledne budu taky muset. Zůstanou tam ale fotky. I moje svatební s Alenou, i tátova. Totéž jsem viděl u Karla Martynka.Takový velký svět a takové hezké vztahy, že lidé o sobě vědí i na obou koncích světa. Do 15.00 jsem měl čas, tak jsem si zašel do parku, který se nacházel blízko Shark´s Clubu. A tam si v takovém altánku v těsné blízkosti kaskád zazpíval nějakou improvizačku. Byl jsem si jistý, že tam jsem sám, ale mýlil jsem se. Pozorovala mě nějaká cyklistka. Improvizace se mi samotnému líbila. Škoda, že jsem si ji nezapamatoval. Takhle teď budu muset složit nějakou jinou ódu na Austrálii. Taky jsem ještě stihal zaplout na Coochie, ale byla taková zima, že jsem se tam jenom procházel, anebo vysedával oblečený na pláži. Sbohem Coochie.

Už jsem u Davida a je tam i Karel. Pochválil mě, že se mi za těch deset dnů zlepšila angličtina. Vypili jsme nějakou kávu, udělali nějaké fotky a rozloučili se. Trošku mi to trvalo, protože bůhví kdy je uvidím. Snad příští rok Davida, nebo snad za pět let úplně všechny?

Karel mě zavezl do českého klubu, kde mělo být nějaké grilování. Bohužel už nebylo. Tak jsme zajeli k jeho dceři Sheridan, kterou jsem kdysi viděl před dvaceti léty v Jablunkově. Já jsem ji poznal, ona mě ale hned ne. A pak se ji to rozleželo.

- To jsi byl ty, ten vlasatý kluk tak kolem sedmnáctky?

Taky jsem se letmo seznámil s jejím manželem Davidem, který od té doby, co se v Austrálii oženil, nebyl ani jednou doma v Irsku. Jo, a tak syna Keysyho, který má zlomenou nohu z australského fotbalu. Sheridan rozhodla, že mě musí ukázat mámě, což byla Jill. První Karlova manželka. Karel tam nechtěl, ale nakonec mu nic jiného nezbývalo. Jill hned usoudila, že vypadám více jako Karel, než můj táta. Karel zase tvrdil, že jsem na moji mámu. Nebudete věřit, ale kromě cigarety a nějakého salátu, který byl už snad zkažený, nám nebylo nabídnuto nic.


1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna