To se jim zamówiało



Pobieranie 0.96 Mb.
Strona43/43
Data28.04.2016
Rozmiar0.96 Mb.
1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43

O´REILLY MOUNTAINNES

Konečně Fruitgrove. Cítil jsem se tam už jak doma. Normálně jsem si i více povykládal s Karen a Joy. Krásně jsem se navečeřel a zašel si do obchodu pro předposlední kartón piv. Tak jsem zahájil poslední týden svého pobytu v Brisbane. Ráno jsem nasedl na vlak a jel do města. Hlavně si potřebuju potvrdit letenku. Moje angličtina byla natolik dobrá, že jsem to zvládnul bez potíži. Na Queen Street bylo nějak živo. Zrovna tam hrál nějaký Sheldom College Jazz Band. Děcka od jedenácti do sedmnácti let., ale váleli jak profíci. Taky jsem už začal s nákupem nějakých dárků a suvenýrů. V pasáži jsem pokecal s kytaristou, kterého jsem už tam viděl hned první týden mého pobytu. Taky jsem se mu nezapomněl pochválit, že jsem se kdysi podobně jak on otáčel v Atenách. Tady bych potřeboval povolení, neboli pracovní vízum.V Aténách nás policajti vyhazovali z jedné ulice na druhou.

Karel mi pořád doporučoval, ať si zajedu na O´Reily Mountaines. Tak jsem ráno zajel vlakem na Roma street a podle letáčku našel kancelář, která zájezd organizovala. Počítal jsem, že bude tolik zájemců, že se už třeba ani nevlezu do velkého autobusu. A víte kolik nás bylo? Obyčejní tři lidé. Obtloustlejší Holanďanka cca 25 let, Američan z Minnesoty kolem padesátky a moje skromnost. Samozřejmě, že jsme byli náhodní spolucestující. Řidič přijel s takovým vymakaný jeepem a vyrazili jsme. Někde dolů na jih směrem na Gold Coast a trošku do vnitrozemí. Řidič mlel anglický takovým slangem, že jsem mu nerozuměl. Chytal jsem snad 30%. Holanďanka je v Austrálii už osmý měsíc a přiznala, že mu rozumí tak 50%. S Američanem jsme se moc nevybavovali. Jeli jsme dlouho serpentinami stále výš a výš.

Řidič sem tam zastavil u nějaké usedlosti. Mimo jiné splňoval také funkci pošťáka, protože do těch končin zavítá určitě málokdo, kromě turistů. Jo, a dokonce jsme tam i navštívili lamí farmu. Nevím, jestli je pak vyvážejí do Tibetu, nebo co s něma dělají. Normálně nám připadalo, že jsme strašně vysoko, ale bylo to klamné. Prý jsme asi ve výšce 500 m nad mořem. Ono se není čemu divit.Člověk má pocit, jako že je někde na Fatře, ale tady jsme na rozdíl od nás blízko moře. A vzpínáme se s džípem dál.

Zastavili jsme blízko O´Reilly. Kdo chce, může na procházku k vodopádům. Stezka vedla asi 4 km dolu dešťovým pralesem Rain Forrest. S Holanďankou jsme si pokecali dobře. Zcestovala už téměř celou Austrálii. Karel se mě hned ptal, jestli jsem si sní něco nezačal. Když jsem mu jí ukázal na fotce, tak pochopil, že ne. V dešťovém pralese byla tma a hodně pokroucených stromů. Už jsme u vodopádů. Vlastně na samotném vrchu. Voda padá až sto metrů pod nás. Jsou tam s námi nějací lidé, ale neměli jsme potřebu se s nima bavit. Snědli jsme svoje svačiny, nafotili krásy přírody a hurá zpátky.

O´Reilly, vesnice pojmenovaná po nějakém spisovateli. Nejspíše původem z Irska. Bylo tam hodně turistů. Ale čeho jsem ještě nikdy tak moc neviděl, tak papoušků. Normálně barevné mraky. Děcka je nechávaly na sebe sedat a já jsem se oháněl, aby na mě nenarazili a vůbec. Bylo tam pár baráků, nějaký bufet a muzeum v domě spisovatele. Nic jsem od něho nečetl, tak jsme si zašli na procházku v korunách stromů. Velice vysoké eukalypty, které dosahovaly až výšky sto metrů Mezi něma byly lanama pospojované mosty asi tak ve výšce padesát metrů a já jsem si ještě vylezl po žebříku dalších třicet metrů a kochal se pohledem do dálky a mačkal spoušť. Když jsme šli zpátky, tak jsme viděli malého klokánka v křoví. Plížil jsem se k němu s foťákem. Podařilo se mi jej ulovit. Dokonce i s bleskem, ale fotka nevyšla. Zpátky jsme se vrátili stejnými serpentinami a viděli na stráních hodně moc klokanů malé i střední velikosti.

Projížděli jsme taky přes Canungra. Takové kovbojské městečko, kde jsme měli ráno zastávku na záchod. Tamodsuď jsme zajeli do vinice a pozorovali u potoka platypusy. Česky řečeno ptakopysk. Samozřejmě jsem jich pár shlédnul, ale jenom jak čeří hladinu.

Když jsme vjížděli do Brisbane, tak už bylo půl šesté a totální tma. Strašně moc aut. Určitě to znáte u nás, ale opačně. Po levé straně čtyřproudovky se pohybovala červená světla a po pravé bílá. Zeptal jsem se řidiče, proč všechny nezdraví, jako na horách, když jsme jeli tam. Asi mě pochopil, protože se tomu zasmál.



JINDRA

Středu jsem pojal zase easy. Toulal jsem se městem a nakupoval v Duty Freeshopu. A taky v Giftschopu. Nějaké dárky a suvenýry. Třeba nástěnní hodiny, trička, cédečka. Taky jsem poslouchal černocha, který vypadal jak Armstrong a taky hrál jeho i svůj repertoár. Dokonce jsem i navštívil Stephan Cathedral a tam se pomodlil za všechny blízké na obou polokoulích. Taky když pršelo, tak jsem se toulal po obchoďáku Mayer´s Shop centrum. Zřejmě to je majetek našeho souseda z přízemí, který určitě nepije málo. V rámci toulání po Brisbane jsem si taky udělal procházku po severním břehu řeky. Nádherné nábřeží olemované vysokými mrakodrapy, částečně botanickou zahradou a taky kavárničkami.

Na řece byly dokonce i dvě lodě, které fungovaly jako restaurace, ale těmto cenovým hladinám jsem se pro jistotu vyhýbal. Stejně jsem se vyhnul i bezdomovcům, kteří po mě chtěli nějaký bakšiš a došel jsem ke svému oblíbenému Story Bridge. Také jsem si ho pěšky přešlapal. Nevím, kolik to dělá, ale sedmset metrů určitě. S obtížemi jsem tam odsuď našel vlakovou zastávku Vulture Station a opět potmě uháněl vlakem na Fruitgrove.

- Ty vole?! Není to Jindra?! Stejná postava, stejné vlasy a hlavně stejná bradka. Ale vždyť Jindra je přece na lodi. Přece jsem dva měsíce tomu dostal od něj pohled z Kanarských ostrovů. Že by už dopluli do Austrálie? Něco říkal, žeby měli být v září na olympiádě v Sydney. Že by už tam na té vlastnoručně vyrobené replice Victoria dopluli? A co ta židovská čepka? Ne, to nemůže být on! A taky že příští zastávku už nebyl. Vystoupil dříve, než jsem se ho stačil zeptat.



QLD MUSEUM

Ráno volal Karlovi jeho vnuk Keysy, že nemůže nastartovat vůz. Jestli by tam prý Karel nepřišel. Zase jsem něco nechápal. To nemůže poprosit souseda, ať ho roztlačí? Prý to tady je jinak.Tak jsme tam zajeli. Auto bylo vytlačené před garaží a pod ním asi padesát metrů cesty z kopce.

- Proč to nerozjedeš z kopce? - povídám. Keysy pokrčil rameny a Karel vytáhnul dráty. Nasadil je na svoji a jeho baterku a Keysy nastartoval.

Odpoledne jsem ještě jednou vyrazil do města. V pasáži jsem si poslechnul kytaristu, jak válí španělské Flamengo. Taky jsem se stavil v Giftshopu dokoupit dárky. Přes Victoria Bridge jsem zašel na Southbank a tam navštívil QLD Museum. Opatrně se rozhlížím, kde mám zaplatit vstupné. Nikde nikdo. Tak obcházím expozice. Bylo tam snad úplně všechno. Od dinosauři kostry, která byla ze skutečných vykopaných kostí, přes ryby,klokany, velrybí kosti různé staré stroje, letadla, a rostliny až po brouky. Normálně jsem se tamodsuď nemohl urvat. Strávil jsem tam asi dvě hodiny. A strávil bych víc, kdyby v 18.00 nezavírali.

Samozřejmě už potmě jsem se šel projít jižním břehem řeky směrem k severní části Brisbane, až k most Willam Jolly Bridge.. Co to tam jsou za pytle pod mostem? Přišel jsem k tomu blíž a lekl jsem se. Začalo se to pohybovat až tak, že jsem zjistil, že je to bezdomovec. Na druhé straně totéž. Mají tam určitě lehčí život, než někde u nás v Evropě. Vždyť končí podzim a teplota pod 25 stupňů celsia neklesne. Možná v noci na těch 18-19 Ale radši s něma nic nemít společného. Ubral jsem a už křížím řeku a čumím na osvětlené City. Nádhera!! Kdy to zase uvidím? To je ve hvězdách. Po severním nábřeží s cestou položenou na piliřích nad hlavou podélně řeky vedoucí jsem se dopotácel zpátky k Victoria Bridge a kolem Cassina přes Queen Street jsem došel až na Central Station. Doma jsem se jenom najedl a po televizních novinách šel spát.Proč? Protože jsem si na příští den naplánoval celkem náročný a zajímavý výlet.

NOOSA HEADS

Vstal jsem už v šest ráno. Pořádně se nasnídal a rychle na vlak. Smůla. Poněvadž jsem koupil jízdenku před 9.00, tak jsem zaplatil 34 AUD za zpáteční na Noosa Heads. Po deváté by mě to vyšlo o 10 AUD méně. Zase bych se tam ale dostal mnohem později. Možná až v poledne. Do Central Station jsem se dostal jako obvykle. Ale pak už to na sever fičelo. Do Caboolture snad byly jenom čtyři zastávky. Bylo hezký, tak jsem čuměl z okna. Pak už jsme stáli všude. Opět jsem měl možnost vidět Glasshouse Mt. a jiné krásy Brisbanského venkova. V Nambour jsem přestoupil na autobus, který byl taktéž v režii mé jízdenky. To znamená pod hlavičkou QR City Train.

Cesta autobusem na Noosa Heads trvala snad ještě další hodinu, takže jsem na poloostrově vystoupil až v11.00 dopoledne. Čtyři hodiny cesty. Jak od nás do Brna a jste pořád v tomtéž městě. Vzdálenost cca. 200 km. Později jsem se taky dozvěděl, že je Brisbane rozlohově největší město na světě. Z jednoho rohu na druhý cca těch 300 km.

Noosa leží na severním konci Sunshine Coast. Noosa Main Beach je velice krásná pláž. Vodička teploučká, počasíčko také. Snad možná proto, že už je to více na severu. Neváhal jsem a šel do vody. Snad to není naposledy v tom mém oblíbeném Pacifiku. Vlny byly asi metrové. Lidí ve vodě přiměřeně. Tak jsem si odplaval asi padesát metrů od břehu a dal se do řeči s klukem asi v mém věku. Shodli jsme se na dobré teplotě vzduchu a vody. Takže kolega pacifický byl z Nového Zélandu. Prý jede příští týden domů a už se moc těší, protože u nich se už začne lyžovat. Já jsem mu zase říkal, že u nás se ještě lyžovalo o velikonocích a teď zase pro změnu bude začínat léto. Jeden svět a takové rozdíly. Hlavně, že se člověk umí domluvit.

Po vykoupání jsem šel asi 1 km pískem na sever poloostrova k ústí Noosa River. Tam už byly vlny nulové. Klidná řeka, ale kdyby jste neviděli protilehlý břeh, tak si myslíte, že to je pořád moře. Kolem břehů plno rybářů. A vůbec, do vnitrozemí nepůjdu. Vracím se zpátky. Ještě navštívím národní park, jak tam byl naposled můj táta s Láďou Volným a má fotky z toho skalnatého pobřeží. A opravdu. Je to tak. Samé skály, vlny se o ně rozbíjejí a stříkají vodu do vzduchu. Tam se tak koupat, tak to člověka zabije. Taky je tam na každém kroku varování, že koupání je na vlastní nebezpečí. Pobřežím a částečně zalesněným parkem jsem došel na Dolphin Point. Nádherné místo. Sedl jsem na skálu, myslel na všechny doma a děkoval Bohu, že jsem se něčeho takového dočkal. A hlavně jsem se za všechny pomodlil. Nejvíc za tátu, který to opravdu moc potřebuje.

Předtím, než jsem nasedl do autobusu, jsem si dal pivo. A to jsem neměl dělat. Autobus zajížděl do různých děr, aby posbíral lidi k vlaku a já už jsem nemohl vydržet. Ale to bych nebyl drsný Evropan, abych to neudržel až do Nambour. Tam jsem opravdu strávil nad pisoárem 2 minuty. V těch severních končinách jsem měl také možnost vidět poprvé v Austrálii válet se u autobusové zastávky ožralou, nebo zfetovanou ženskou s kumpánem. Což tam je považováno za vzácnost. Ono byl pátek a v těch vesnických hospodách to jen tak vřelo. A já chudák byl už bez peněz.

Jo, a málem bych zapomněl. Při čekání na autobus jsem pokecal s bagpackerem z Holandska. Byl v Austrálii teprve dva týdny a naříkal, že tu je všecko strašně drahé. Prý ho nejlevnější hostel vyjde zhruba na 18-20 AUD. Ještě, že to mám s tím ubytováním jak to mám. Těmito a jinými úvahami jsem se probíral při cestě rychlíkem do Brisbane. Na Central Station jsem už měl takový hlad, že jsem za úplně poslední doláče koupil 20 cm dlouhou klobásu a ihned ji nasoukal do sebe.

MT. COOTHA

Ráno jsme zajeli s Karlem načepovat benzín.

- Proč čepuješ před každou cestou? Proč si nekoupíš najednou celou nádrž?

- Já to netrastuju ten měřák.

Takové češtině jsem se zasmál.

- Kam jedeme?

- Na Mt. Cootha. Nejvyšší bod v Brisbane. Nádherný rozhled. City jak na dlani. Poslouchej je! Poláci.

Dal jsem se s nima do řeči. Bydleli tady už dvacet let. Zeptal jsem se jich odkud jsou. Z Warszawy. Mluvil jsem s nima polsky a oni normálně odhadli:

- A,pan wedlug jęnzyka napewno z Moraw pólnocnych.

Pokecali jsme asi hodinu a škoda, že jsme neměli tužku a papír, protože by se určitě vyměnily kontakty.

Sobota dopoledne a v Brisbane na silnicích provoz jak prase.

- Já jsem to zase zkurvil! - povídá už asi potřetí Karel na křižovatce. Ale i přesto jsme dojeli na Fruitgrove k Láďovi podívat se na nový karavan. Role úplně vyměněný, než na párty před třemi týdny. Pavlína nasraná jak prase a Láďa šťastný jak blecha. Důvod? Koupil si karavan. Nádherný. Se sprchou, kuchyní, záchodem, ložnici, místo pro televizí, dřez. S Pavlínou se hádají čím dál tím víc a v září chtějí jet na půl roku do Cairns. Když se pohádají doma, tak se před sebou schovají, protože mají velký dům. Ale v karavanu? To bude muset někdo z nich tomu druhému utéct. Prý to obvykle končí tak, že tomu chlapovi ta žena uteče k jinému. Skřípe jim to, skřípe. A to jsou na jižní polokouli. Na severní to ale skřípává taky hodně.

Něco málo bych se zmínil o životní úrovni. Průměrný pracující vydělá 2000 AUD měsíčně. Důchod je těch 600 dolarů. Podpora trošku míň. Litr benzínu stojí 70 centů. Jídlo a pivo asi dva až tři krát dražší než u nás. Hadry přibližně jak u nás. Auta taky ve stejné cenové relaci. Samozřejmě, když přepočítávám na koruny. Snad za ubytování a nemovitosti se platí o něco víc. Každopádně, kdybych měl tu možnost a neměl vůči nikomu z blízkých výčitky, tak se tu nastěhuji s celou rodinou. To ale zatím zůstane hudbou budoucnosti.

Pak mě taky napadly dvě věci se kterýma by šlo u nás podnikat. Ginger beer (zázvorové pivo). Sice nealko, ale velice chutné a u nás je díra na trhu. Nikdo to tam nezná a určitě by se to chytlo. Hlavně v kombinaci s Whisky. A druhý záměr? Pořídil bych si takového jeepa, jak měl náš horský průvodce na O´Reilly.Samozřejmě je nutno si získat klientelu. Když jsem si to tak letmo spočítal, mohl by to být celkem slušný zisk.



NAROZKY U DENISE

Takhle jsem asi přemýšlel na Karlově zahradě. Měli jsme jít večer do Denise. Nějak se mi to ale táhlo, tak jsem se proběhnul po Fruitgrove a taky si trošku na hřišti zacvičit. Narozky u Denise neměly chybu. Dole v místnosti vedle gáráže seděli pánové, nejmladší asi 55 let. Popíjeli rum a Whisky a byli napojení na internet. Surfovali zrovna po pornostránkách. Asijské dívky a řvali česky:

- Ty vole, ta ji má!!!

Nebo:


- Ty vole, ta je má!!!

Jejich děti, napůl češi a napůl Filipínci, se tam občas přimotali a tloukli se prstama do hlavy a pronášeli věty ve smyslu:

- Fotr, ty jsi jak starý, tak blbý.

O poschodí výše seděly jejich manželky přivezené z Filipín, včetně Karen a její dcery Joy. Hňahňaly tam něco s rýži a trekotaly ve filipínské hatmatilce:

- Ťam ťam ťam ťam…

Úžasné! Hlavně ti kluci, co měli šikmé oči, ale melíry, jak ti buzeranti z Lunetiku. Zajímavé je, že česky uměli jenom sprostá slova začínající na K, P, CH a H. S některýma jsem si tam ale obstojně povykládal a taky si zahrál na kytaru. Líbily se jim hlavně cikánské. Taky jsem si v Austrálii vytisknul naší stránku z internetu. Myslím jako kapelu. Jo, a zamejloval jsem si s nějakou zdravotní sestrou z Liberce. A hlavně si dal celkem do nosu.

V noci jsem ještě z Fruitgrove Station volal domů. Alenu jsem přesvědčoval, ať přijedou pro mě na letiště. Prý ještě uvidí, jestli přesvědčí švagra Bohuše, aby s ní jel vlakem.

NA FARMĚ

V neděli ráno jsem se tak akorát stačil nasnídat a už tu byl Athony Smyczek. Vzal mě do auta a jeli jsme k němu do workshopu. Tam asi 40 min. brousil sekyru a jeli jsme k němu domů. Kolik neotevřených flašek kořalky měl u sebe v pokoji, to jste ještě neviděli. Stěny úplně obložené alkoholem. Plné skříně a peřínače chlastu, a ne lecjakého. Nabalili jsme na korbu bedny s pivem a chlastem. Taky klobásy, bůček, chleba a vyrazili jsme. Sdílel jsem místo s jeho psem. Jméno jsem ale zapomněl. Jeli jsme na jeho farmu do Logan Village. Asi 50 km na jih od Brisbane. Pozemek větší než Jablunkovské náměstí. Prý to bylo celé zarostlé eukalyptama. Uprostřed plechový hangár. Nejdřív jsme nasekali dříví. Poprvé jsem štípal eukalyptus. Ten šel celkem normálně. Ale s čím jsem měl problém, tak s Red bloody tree. Krvavé dřevo. Přes průměr to nepřesekneš ani hovno. Byl jsem poučen, že pouze po obvodu. A ono to opravdu šlo.

Pak jsme nakrájeli na škvarky asi dvacet kilo špeku a pražili jej na ohni. A hlavně udili párky. Chlastu bylo co hrdlo ráčí. Sjelo se tam hodně emigrantů z Čech, Slovenska a Moravy. Taky muzikanti. Kontrabasista, který se znal osobně s Krobotem z Huntingu a super kytarista z Ružomberka. Milan Novotný aj zo svojou ženou Norikou. Ti jsou v Austrálii teprve dva roky a chtějí se tu uhnízdit natrvalo. Milan na kytaru opravdu uměl a dobře jsme si zapařili lidovky, Schelingerovky a taky jsem se předvedl se svým repertoárem. Emigranti to celkem žrali a ptali se mě, jestli mi není líto, že už zítra jedu. Povykládal jsem ji celé své story a trošku se i u toho rozbrečel. Ale abych skončil happy endem, tak jsem jim řekl, že mě je naopak líto, že oni nemůžou jet se mnou. Jsem si totiž jist, že všichni jak tu jsou, by jeli se mnou.

ODLET

V pondělí ráno jsem byl šťastný jak blecha. Proč? Vždyť přece už odpoledne letím. Narval jsem věcí s dárkama do kufru. Rovných dvacet kilo. Příruční zavazadlo čtyři kilo a šel jsem se ještě projít po Fruitgrove. Na Blue Mountaines napadal sníh a z jihu foukal ledový vítr. Venku svítilo slunko, ale bylo jenom 15 stupňů celsia.

Vyšel jsem si nalehko, ale asi po půl hodině jsem se musel skrze zimy vrátit. Koukal jsem se na televizi a střídavě na hodinky. Ve dvanáct jsme vyjeli na Domestic Airport. Tam jsme se s Karlem rozloučili a postavil jsem se do řady na Check in. Asi tři lidí přede mnou stál Viktor Kožený. Nejschopnější a nejbohatší tunelář z České republiky. Sral jsem na něj, i když nebýt jeho, tak se má podstatná část lidí u nás líp.

Z letadla jsem uviděl zasněžené Australské Alpy. Nádhera, všechny ty lesy, buš, ta příroda z ptačí perspektivy. A už jsem v Sydney. Problémy s přemísťováním na mezinárodní letiště. Autobus jsem chytnul na poslední chvíli. Když se letadlo vznášelo, tak jsem za šera zahlídnul osvětlený Harbour Bridge. Operu už ne. Příště si naplánují cestu tak, abych mohl alespoň týden strávit v Sydney. Vletěli jsme do noci. Moje spolusedíci se jmenovala Gora a letěla na studijní pobyt do Německa. Její rodiče byli Italové ze Sicílie, ale ona se už narodila v Sydney. Celkem příjemná holka. V Bangkoku jsme se o půlnoci rozloučili.

Když jsme vylezli z letadla, bouchnul na nás neuvěřitelný hyc. Čtyřicet stupňů je asi málo. V letištní hale při čekání na transfer bylo už více Čechů. Autobusem jsme se dopravili do letadla Českých Aerolinek. Tam už se člověk skoro cítil jak doma. Český personál, letušky. Tentokrát byla moje sousedka 83 letá paní z Brna. Taky letí od klokanů. Má tam dvě dcery a pomáhá jim s hlídáním domácnosti a dětí. Chtělo se mi spát, ale ona pořád mluví a mluví. To byla asi nejdelší noc v mém životě. Ne skrz ní, ale protože jsme letěli ze směrem otáčení zeměkoule. Jak jsme do té noci vlítli v Sydney, tak jsme se s ní dostali až po natankování a vzlétnutí z Dubaje v Arabských Emirátech.

Hodinky jsme si před každým přistáním museli posouvat dozadu. Když jsme byli nad naší republikou, byl jsem upřímně dojat, jak je u nás hezký. Stromy kvetou, pole různobarevná, zelené lesy. Je to zvláštní pocit, takhle přistát v Praze, projít clem a rozkoukávat se kde mě kdo čeká, a nikde nikdo.

Automat, telefón, autobus. Dejvická, metro, Hlavní nádraží. Český Těšín. Návsí. Jablunkov. Před barákem Zuzanka.

- Tatí, Tatí!!! Já jsem tak ráda, že už jsi doma!!!






1   ...   35   36   37   38   39   40   41   42   43


©absta.pl 2016
wyślij wiadomość

    Strona główna