Dĕjiny Nyského knižectvi



Pobieranie 0.69 Mb.
Strona15/22
Data07.05.2016
Rozmiar0.69 Mb.
1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   ...   22

Ondřejovice

O zámku a hřbitovu se vypráví pověst O strašidlu v ondřejovickém zámku. Starousedlíci ji rádi vyprávěli ve staré řeči, jazykem doby, kdy se příběh stal


Na ondřejovickém zámku zemřel (podle historických záznamů dne 10.12.1763) svobodný pán Lazar Michal z Wimmersbergu. Vlastně pověsil se tak prudce (někdo říká, že se zastřelil), až mu hlava uletěla. Přestože sebevrazi nesměli být pochováváni na hřbitově, jeho dcera, samozřejmě za drahé peníze, mu tuto přednost u faráře zařídila. Ale úplatnému faráři, ani jí se to nevyplatilo.

Za svého života její otec býval velmi zlý a ukrutný. V časech, kdy obyvatelé obce museli chodit na panské robotovat, zámecký pán jejich pilnost v práci hlídal, poddané pobízel k práci, týral a dokázal i ubít k smrti. Nedej bože, aby měl sebou pušku, nejednou po lidech střílel.

Když takto potupně umřel, všichni robotníci si oddechli. Jen jeho dcera krátce po otcově pohřbu bědovala a s pláčem žalovala: „Ach, můj otec je navěky zatracený. Ani v hrobě nemá klid a jeho duch chodí v nocích po zámku.“ Byla to pravda. Jeho hříšnou duši totiž nechtěl ani Pánbůh na hřbitově, ba ani Luciper v pekle. Ten druhý si vzal jen jeho hlavu a nechal ji smažit v pekelném kotli. Lazarovo bezhlavé tělo v podobě ducha vyhodil z pekelných bran do světa, ať si klid hledá, kde chce. A kde jinde by bývalý pán zámku mohl strašit než v Ondřejovicích. Za několik dní po pohřbu se v noci začala objevovat v zámku bílá postava bez hlavy. Procházela zdi, řvala a ječela, jako dříve na poddané robotníky, a takto strašila až do rána. Sotva se však ukázalo denní světlo, zmizela. Brzy na zámku poznali, že strašidlo nesnášelo ani nejmenší světlo, a proto po nocích zapalovali svíce v každém pokoji. Tam, kde svítilo světlo, byl klid, bezhlavé tělo strašilo jen v temnotách. Protože v každém pokoji zámku byly celou noc rozsvícené svíce, strašidlo se načas odstěhovalo naproti do temného kostela.

Ale že by se faráři líbilo, aby mu o půlnoci v kostele ječelo nějaké strašidlo, to se říct nedá. Hned také zjednal nápravu. Domluvil zámecké paní, aby přijala účinná opatření k zamezení přístupu strašidla do kostela.

Dlouho předlouho paní zámku přemýšlela, jak vyhnat strašidlo z kostela a dostala nápad. Podle zkušenosti ze zámku musela kostel osvítit. Ovšem každou chvíli chodit v noci do kostela a rozsvěcet svíčky bylo nemyslitelné. Proto nechala vyrobit zdobenou lampu, pověsila ji na dlouhém řetízku doprostřed kostela, nalila do ní lůj a zapálila knot. A tak lampa svítila stále, ve dne v noci. Svůj nápad vylepšila tím, že v komoře na půdě zámku naopak nikdy svíčky nezapalovala. Strašidlu nic jiného nezbylo, než se odstěhovat do temné komory, ale klid v zámku ještě nebyl. Ječení se po půlnoci ozývalo stále a dcera si nevěděla rady, jak se bezhlavého strašidla zbavit. Až jednou: Před půlnocí se stalo něco podivného. Ze zámku se ozval silný hlas ducha, že ho slyšely celé Ondřejovice a ten oznámil: „Zítra ráno bude zabit pán zámku, když bude jako první vycházet přes bránu.“ Nový pán zámku byl právě v okně a varování uslyšel. Proto sám zařídil, aby za svítání byl nejdříve přes bránu vypuštěn osel. Vskutku, co hlas strašidla oznámil, bylo vykonáno. Když osel procházel bránou, kde se vzalo tu se vzalo, z vrchu na zvíře padlo mlýnské kolo a na místě ho rozmáčklo. Pán zámku zabit nebyl - duchovo proroctví se nenaplnilo. Je také možné, že nový pán zámku byl takovým oslem, jak se o něm povídalo. Pak se ten mlýnský kámen moc nezmýlil. Osel jako osel, někoho zabít musel. Jenže od těch dob se strašidlo schovalo v nejtemnějším koutě komory a bezmocně kňučelo. Toho využila jeho dcera, nechala rychle zazdít okna i dvéře komory a strašidlo se utišilo, jako by se ztratilo. Možná, že ještě každou noc ječelo, ale přes silné zdi nebylo slyšet. Možná se utišilo také proto, že bezhlavé tělo svobodného pana Lazara Michala z Wimmersbergu muselo být ze hřbitova vyzvednuto a pochováno pod kamenem sebevrahů na hranicích vesnice.

Ale při bourání zámku v roce 1960 se po vesnici rozneslo, že když se komora na půdě osvětlila, uslyšeli lidé strašlivý jekot a hned nato i uviděli jakousi postavu bezhlavě utíkat směrem ke hřbitovu, kde něco hledala, když však své tělo v hrobě nenašla, utíkala dál ke Zlatým Horám.

Dodnes se nedaleko hraničního kamene s nápisem: ČR 154/3 na hranici tří obcí - Zlatých Hor - Ondřejovic - a Podlesí v Polsku nachází skalisko o rozměrech 0,9 x 1,2 x 2 m s křížem a letopočtem 1586. Je to kámen sebevrahů (Selbmörderstein). Na bílém kamenném bloku je dodnes čitelně vytesán latinský kryptogram AEPS, který se čte A. EPS, což by byla zkratka pro Andreas Episkopus. Jedná se zřejmě o Ondřeje Jerina, který v těch letech byl vratislavským biskupem. Ale jak nadučitel Otte, tak i Rudolf Zuber tvrdí, že je tam vyryt nápis AEPM a vysvětlují ho v překladu z latiny: Na věčnou paměť budoucím pokolením (Ad eternam posterorum memoriam). Podle pověsti bývávali za starých časů na tomto místě - na rohu tří obecních hranic a bohem zapomenutého koutu světa pochovávaní sebevrazi. Právě sem musel hrobník přenést z ondřejovického hřbitova i tělo sebevraha, šlechtice Lazara z Wimmersbergu, aby se zámek, kostel a hřbitov očistily od zlého ducha.

Důkazem toho, že nic z této báje „není vymyšleno“ je to, že v ondřejovickém kostele dodnes visí lampa - věčně hořící světlo (zlepšovací návrh zámecké paní Marie z Wimmersbergu), jen proto, aby se do ondřejovického kostela jisto jistě žádné strašidlo nikdy nedostalo.



Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”


Javorná

V údolí obce Javorné, kterou založil poustevník, se nachází několik rybníků. O tom, jak jeden z nich vznikl, vypráví tato pověst: Kdysi v dávných dobách žil v Javorné pastýř. Dlouhé roky jen popásával obecní krávy, ale poštěstilo se mu, našel drahokam a když ho prodal, stal se nejbohatším mužem obce. S bohatci je však vždy potíž a člověk nikdy neví, co peníze z člověka udělají. Peníze prý kazí charakter a s tímto kdysi chudým pastýřem to zamávalo tak, že zapomněl na svůj hladový původ. S bohatstvím vnikla do jeho srdce pýcha a lakota. Jen zřídka podal vlastnímu psovi kůrku chleba a cizím lidem nechtěl dát nikdy nic. Pokud se nějaký chudák u něj objevil a prosil o trochu jídla, se zlou se potázal. Láteření lakomce bylo slyšet na celou ves a nebylo výjimkou, že nechal chudáka svými pacholky zmlátit nebo na něj poslal věčně hladové psy. Celá obec lakomce znala a jeho dům byl zlopověstný.

Jednoho večera přišel z velké dálky do Javorné potulný mnich. K večeru se trochu opozdil protože zabloudil v lese a byl rád, že našel stavení, aby v noci nemusel spát v divočině. Nevěděl nic o domě, ani o jeho krutém pánovi. Vstoupil a poprosil o chléb a o nocleh. Naštěstí pán nebyl doma a paní domácí se nad ním slitovala. Dala mu suchý chléb a uložila ho na tvrdou postel. Skromný mnich se najedl a brzy usnul. O půlnoci se pán vrátil domů, a když se dozvěděl o mnichovi, rozzuřil se. Probudil pacholky a s nimi vtrhl do komůrky. Mnicha probudili, bili ho, hanili jeho víru a nakonec ho vyhnali do temné noci. Sotva vyšel na dvůr, vrhli se na něj psi. Tak tak si zachránil holý život. Hodně dlouho pak utíkal z tohoto hrůzostrašného domu a když už byl v bezpečí kapličky sv. Anny, pomodlil se a poprosil Pána Boha, aby na dům poslal boží trest. Rozhněvaný Bůh ho vyslyšel. Rozpoutala se bouře, země se otřásala, rozevřela se a lakomý sedlák i s domem se propadl do pekelných hlubin. Na tomto místě pak vzniklo černé jezero.

Pokud by takto vznikala všechna jezera a rybníky v Javorné, muselo tam být velmi mnoho hříšníků a lakomců. Sám jsem v osadě napočítal sedmnáct rybníků, jezírek a vodních nádrží. Opr. Sotiris Joanidis, tłum Centrum Języków Obcych „HIT”






1   ...   11   12   13   14   15   16   17   18   ...   22


©absta.pl 2019
wyślij wiadomość

    Strona główna